Dotáhla jsem si ho před třemi lety s nějakou jinou kytkou. Už ani nevím, jestli jsem ji koupila v zahradnictví, nebo vyškemrala od kamarádky. Jisté je, že mi tehdy vyrostla na skalce květina, kterou jsem si tam nezasadila. Byla jsem zvědavá, co to je a tak jsem ji nechala vykvést, abych ji mohla podle atlasu určit. Jak jsem z atlasu a později i osobně zjistila, nedostal záplevák své jméno jen tak pro nic a za nic. Okamžitě jsem začala pracovat na jeho odstranění ze skalky. Ten první rok tvořil jen malý ostrůvek a já doufala, že se mi jej podaří zlikvidovat, tedy vyplet. Minulý rok už víceméně souvisle pokrýval polovinu skalky a já se opět marně snažila.

 

Letos už si nevím rady. Záplevák je úplně všude a já uvažuju o likvidaci celé skalky a následném ošetření pozemku randapem. Ale je mi těch mých kytiček líto. Vždyť jsou jako mé děti. S takovou láskou a péčí svou skalku už 10 let buduju. Tolik času a práce jsem do toho investovala. Kolik peněz jsem utratila za ty tehdy maličké rostlinky, dnes už jsou to krásné a bohaté trsy. O to všechno bych měla najednou přijít!  Chce se mi brečet.

 

Vytrhat nejde. V okamžiku, kdy jsou rostlinky dostatečně velké na to, abych je mohla uchopit alespoň špičnou prstů, už mají dlouhatánské kořenové odnože na nichž se dělají nové rostlinky. Ačkoliv samotné rostlinky mají jen mělké kořeny, síť propletených kořenů odnoží jej pevně drží v zemi a jen málokterá rostlinka se i podaří vytrhnout. Je to jako boj s mytickou Hydrou - jednu hlavu useknete a obratem narostou dvě další. V případě zápleváku je jich podstatně více.