Už se vám stalo, že jste zahlédli člověka, který se choval poněkud nezvykle? Nahlížel za okapy, šmátral prsty ve špíně pod parapety, převracel všechny kameny v okolí, lezl na stromy nebo dokonce na dopravní značky...? A v okamžiku, kdy si vás všimnul, toho rychle s mírně provinilým výrazem nechal?

Tak to jste se nejspíš vyrušili kačera - jak si říkají hráči geocachingu. A co tam vyváděl za podivnosti? No přece hrál svou oblíbenou hru, tedy hledal keš. "Jakou keš?" slyším některé z vás. Keš je krabička s notýskem, do nějž se každý nálezce zapíše. V tom je hlavní smysl hry - najít keš a zapsat se do ní. Trošku nuda, ne? Proč to vlastně ti lidé hrají? Nemůžu mluvit za ostatní, každý má asi vlastní důvody. Ale řeknu vám, proč to hraju já. Už se vám někdy stalo, že vás cestou něco zaujalo a vy si říkali: "Tady je to pěkný, tady jednou musím zastavit a prohlédnout si to tu." nebo "Nedaleko od nás je pěkný ... jednou se tam určitě podívám." Léta plynou a vy pořád bydlíte za humny, nebo jezdíte kolem a nikdy jste se tam nezastavili. Vždyť času dost, že? A pak se dozvíte o geocachingu: "A hele, ona je tam keš!" Tak hurá pro ni! Pro mě je kouzlo geocachingu v tom, že jsem se konečně zastavila na mnoha z těch krásných míst, kolem nichž jsem léta chodila nebo jezdila. A dozvěděla jsem se o dalších takových místech v blízkém i vzdáleném okolí.