Jak bývalo tehdy časté, prázdným regálům předcházela zpráva v televizních novinách o vyhoření jakési papírny vyrábějící právě toaletní papír. Prakticky vždy po vyhoření jakékoliv továrny lidé v panice vykoupili z obchodů veškeré produkty zmíněné továrny. To znamenalo, že v dobách socialismu byla období kdy nějaký produkt v obchodech nebyl k dostání, ale lidé nouzí zas až tak moc netrpěli, neboť měli nasyslené zásoby na dost dlouhou dobu. Občas se mi vkrádá pocit, že zprávy o požárech továren byly promyšleným marketingovým tahem, když bylo potřeba prodat nějaké ležáky nebo uvolnit skladovací prostory. Ale to jsem trošku odbočila.

 

Někdy v druhé polovině 80. let tedy vyhořela papírna. Následky požáru byly katastrofální a dopadly na celou populaci. V obavě, že si nebudou mít čím utřít zadnici, lidé skoupili veškerý dostupný hajzlpapír včetně toho pamětníky popisovaného "lesklého skládaného", který spíš než toaletní připomínal smirkový. Papír se stal nedostatkovým zbožím a trvalo to hodně dlouho. Protože tehdy bylo vše, tedy i zásobování, "plánované", tak se nové zboží naváželo jen v předem naplánovaných termínech. Pro nezasvěcené: to znamená, že po vyprodání zboží si obchodníci nemohli hned objednat další, ale museli čekat na další zásilku třebas měsíc nebo dva v souladu s plánem. Takže papír v obchodech několik týdnů skutečně nebyl. Když se konečně objevil, lidé ho ze strachu zase rychle vykoupili a nebyl zas.

 

V době posledního nedostatku toaleťáku jsem byla akorát v pubertě a pokoušela se najít si vlastní cestu životem. Tedy přesněji jsem se snažila rodiče přesvědčit, že už jsem dost velká, abych mohla jít s kamarády večer do kina, na koncert, plavat, nebo někam jinam. Moje máma byla dost přísná a nechtěla mi trpět aktivity, které mě údajně odváděly od učení. Úspěšně složená maturita byla hlavní prioritou, do kina si můžu chodit až potom (a to jsem byla teprv v prváku). Nedostatek toaletního papíru mámě posloužil jako nástroj, kterým se mě snažila odradit od podobných "pochybných" aktivit a vrátit mě na tu jedině správnou cestu, tedy k učebnicím. Bylo to jednoduché: Do kina smím jen pod podmínkou, že napřed seženu balík (nebo 4 samostatné ruličky) toaletního papíru.

 

Dodnes nevím, jestli můj školní prospěch byl skutečným důvodem toho nesmyslného vydírání. Mohla jsem si nohy uběhat, ale toaleťák prostě nebyl. Paradoxně tohle shánění toaleťáku mi zabíralo mnohem více času (který jsem mohla skutečně věnovat učení) než jedna návštěva kina.

 

Naštěstí přišel listopad 89 a sametová revoluce, která kromě jiného také přinesla do regálů obchodů spousty zboží včetně sametově hebkého toaletního papíru všech barev a tvarů. Na mé cestě k dospělosti už nic nepřekáželo. Ale nebojte, ono se našlo něco zas něco jiného.