14. 09 2010 | 15.48
Jak jsem vás již informovala, Honzík měl tři roky a nastoupil do školky. Což znamená, že já bych měla jít do práce. Jenže sedím doma. Krize dolehla i do zemědělství a za ty tři roky můj zaměstavatel postupně snížil stav zaměstanců o více než 10 lidí. Směšné číslo, že? Ale když si uvědomíte, že před odchodem na MD bylo ve firmě 53 zaměstnanců, vychází nám snížení stavu skoro o 20% za tři roky. To už je dost. A pochopitelně s mým návratem už se taky nepočítalo.
Tak jsem skončila na pracáku. Naštěstí zdejší úřednice je celkem vztřícná paní. a moc neotravuje. Ne, že by se mi do práce nechtělo, ale zas snad nemusím vzít všechno. Alespoň těch pár měsíců než mi vyprší podpora bych chtěla věnovat hledání místa, které by alespoň trošku odpovídalo mé kvalifikaci i představě.
Byla jsem se zeptat v okolních firmách a úřadech. Škoda, na matrice v sousedním městečku sedí ženská, co má do důchodu necelé 2 roky. To by se mi líbilo. Zvlášť to, že je v kanclu úplně sama. To musí být super zašívárna! A k tomu je to blízko, blíž už nic neseženu. Jenže tak dlouho čekat nemůžu.
Na první pohled se zdá, že vhodných volných míst je celkem dost. Jenže ne všechna jsou pro mě dostupná. No nic, budu spoléhat na štěstí. Zatím jsem ho vždycky při hledání práce měla. Přinejhorším můžu jít na chvilku do jednoty prodávat. Tam jsou volný místa pořád, zřejmě ta práce asi není žádnej med.