9. 10 2011 | 16.24
Zůstat bez elektřiny je nepříjemné. Ale nějakou dobu se tak dá žít. Přežijeme jednodenní výpadek proudu. Sice jsme takoví trošku zpitomnělí, palicujeme se od ničeho k ničemu a nevíme co dělat, ale větší následky to na nás nezanechá. Jsem přesvědčená, že bychom bez proudu přežili i pár dní, ostatně někteří to občas zkouší na chatách, chalupách nebo pod stanem. I když ani v jednom z těch případů nejsme bez proudu úplně doslova. Ačkoliv sami nemáme elektřinu k dispozici, stále ještě si můžeme užívat věcí, které bychom neměli, kdyby elektřina skutečně nebyla.
Jaké by to bylo, kdyby elektřina doopravdy úplně zmizela? Ne na pár dní, ale na dlouhou a neurčitou dobu, možná i navždy. Nebudu spekulovat o tom, jak by k tomu mohlo dojít, to není předmětem této úvahy. Prostě si jen představte, že by elektřina na celém světě náhle zmizela. Přežili bychom to?
Lidstvo jako živočišný druh by takovou změnu zřejmě přežilo. Asi nejméně problémů by s tím měli ti "nepřizpůsobiví". Myslím, že v případě dlouhodobého výpadku proudu by se navzdory svému označení přizpůsobili nové situaci nejsnáze. Ostatně mnoho z nich je zvyklých žít nejen bez elektřiny ale i bez dalších výdobytků moderní civilizace. Také v rozvojových zemích žije dost lidí, kteří nejsou na elektřině nijak závislí. Ti by pravděpodobně ani podobnou světovou katastrofu nezaznamenali a dál by si žili svým skromným životem.
Jenže co my ostatní, civilizovaní, normální lidé? Jeden den bez proudu je sice náročný, ale přesto máme možnost si z lednice vzít potraviny, práci můžeme odložit na zítra a večer si místo televize nebo počítače můžeme romanticky posedět a popovídat při svíčkách. Na kolik dní by lidstvu asi vystačily celosvětové zásoby svíček? A kam by se vyšplhala jejich cena? Ve svíčkárně totiž nejde proud. Svíčky nejsou snadno k mání, musí se dělat ručně opakovaným namáčením knotů do rozpuštěného vosku.
Co budeme jíst? Veškerý potravinářský průmysl je závislý na elektřině. Stejně jako skladování potravin. Obchody zejí prázdnotou. Chléb musí někdo ručně zadělat a uhníst. Ale jak ho upéct? Zatím nemáme k dispozici žádnou pec na tuhá paliva. Tu musí teprve někdo postavit. Co myslíte, jsou dnešní řemeslníci a dělníci schopní něco vytvořit jen s ručním nářadím? A jak dlouho jim to asi potrvá?
Začíná to být děsivé, že? Ještěže máme alespoň vodu! Myslíte? Obávám se, že i voda bude nedostatková, tedy ta pitná. Nemám sice přdstavu, jakým způsobem fungují vodárny a vodovodní rozvody, ale domnívám se, že se to taky neobejde bez trochy proudu. Teď mi možná závidíte, že žiju na venkově a mám vlastní studnu. Ale ani tak nemáme ještě vyhráno. Je třeba tu vodu ze studně nějak dostat. Ruční pumpu nemáme a není ani jediná v celé naší vesnici. Jestli vás napadlo přivázat kbelík na provázek a pro začátek nabírat vodu takhle, tak na to hned zase zapomeňte. Plastovým kbelíkem sice naberete vodu z rybníka nebo řeky, ale rozhodně ne ze studně. Plastové kbelíky mají tu význačnou vlastnost, že jsou lehké a tudíž se vám samy neponoří, ale plavou na hladině. Do studny potřebujete něco těžšího než je plast. Ale kde to vzít? Kdo dnes umí udělat pořádný okov? A ještě k tomu bez elektřiny.
První elektrárny začínaly vznikat na přelomu 19. a 20. století. Před tím lidé bez elektřiny bez větších problémů žili. Elektřina je součástí našeho života tedy poměrně krátce, jen něco málo přes sto let. Ale kdybychom o ni nějakým způsobem přišli, nevrátili bychom se zpátky jen o sto, či 150 let. Vrátili bychom se do minulosti mnohem hlouběji. Před těmi sto lety byl totiž svět zařízený tak, aby bez elektřiny fungoval. Kdybychom se dnes ocitli bez proudu, museli bychom všechno úplně předělat. A bez elektřiny, pěkně ručně.
Těžko říct, co je dnes cennější. Sůl nebo elektřina?
Ilustrační foto: Pila na vodní pohon z Rožnovského skanzenu