Toto letadlo pochází z roku 2012. Já na ně natrefila až nyní, kdy jedna z mých oblíbených blogerek přesouvá svůj blog a protože si zároveň chtěla blog trošku protřídit a uspořádat, pustila se do toho ručně.. To znamená, že se mi postupně všechny její články zobrazují ve výpise nejnovějších a tak jsem na toto letadlo (z doby, kdy jsem ji ještě neznala a nečetla) natrefila. Přišlo mi dostatečně zajímavé, abych se do něj i s několikaletým zpožděním pustila. A je jen na vás, jestli si do něj přisednete, nebo ho necháte odletět bez povšimnutí.

V čem spočívá:

A: napráskat na sebe 11 věcí

B: odpovědět na 11 otázek, které pro nás (tenkrát) vymyslela

C: napsat 11 otázek dalšímu blogerovi či blogerce a přizvat ho do hry.

Tak jdeme na to!

Jedenáct věcí, které bych na sebe mohla prásknout:

1. Jsem introvert a to tak, že opravdu těžký. Sama se sebou si vystačím opravdu mnoho dní a opravdu mi společnost nechybí.

2. Miluju čokoládu. Je to jediná věc, které absolutně nedokážu odolat. Pokud se v mé blízkosti nějaká objeví, žeru a žeru, dokud není celá ve mně. I když bych moc chtěla si nechat něco i na další den, nedokážu to.

3. Ráda čichám vůni kávy, ale nepiju ji. Nemůžu – pálí mě po ní žáha. Navíc mi ani nijak zvlášť moc nechutná.

4. Mám řidičák. Na tom možná nic zajímavého není. Ale já ho nikdy nechtěla a nestála o něj. Jenže když se měnili podmínky pro jeho získání, tak do mě všichni kolem hučeli, abych si ho udělala... Až jsem nakonec tomu nátlaku podlehla. Tak ho mám, a co? Stejně neřídím a všude jezdím dál autobusem nebo vlakem.

5. Moje děti se nejmenují ani Bára ani Honzík. Na blogu jsem pro ně potřebovala nějakou přezdívku. Bářina dětská přezdívka se mi pro problematickou puberťačku na zabití nezdála moc vhodná. A tak jsem to udělala jednoduše: Když jsem čekala první dítě, narodila se holčička a dostala jméno, které jsem si pro ni připravila. Kluk by byl Honzík. Pro druhorozeného chlapce jsem si připravila jiné jméno. Ale v porodnici chtěli pro jistotu i holčičí jméno, a tak jsem nahlásila Báru.

6. Jedu na solární pohon. Fakt! Odjakživa jsem aktivní a plná energie, když svítí sluníčko. Když je tma, nebo pod mrakem, cítím se unavená a do ničeho se mi nechce. Umělé světlo to nevylepší.

7. Před pár lety se u mě rozvinul únavový syndrom. Má psychický původ. Ale díky medikaci a změně životního stylu se mi daří jej zvládat. To však nic nemění na tom, že když je příležitost, jsem schopná prospat více než 12 hodin v kuse. Stačí mi k tomu málo: natáhnout se. Během pár vteřin usnu v kteroukoliv denní či noční dobu.

8. Zdají se mi příběhy. Málokdy v nich figuruju i já nebo někdo z mých blízkých. Kdybych si je pamatovala, mohla jsem být třebas slavnou spisovatelkou. Jenže ráno vím jen, že se mi zdál pěkný příběh, ale už si nevzpomenu o čem byl.

9. Pláču, když se mi děje křivda. Nedokážu se proti ní bránit, něco se ve mně blokne a já jsem jako paralyzovaná, jen slzy se mi koulí po tvářích. Pláču i jindy, jako každý emotivní člověk, ale to považuju za normální. Co jsem si však povšimla, nikdy nepláču, když se na mě někdo zlobí oprávněně.

10. Mám komplikovaný vztah s mámou. Když jsem byla malá, pokoušela se se mnou manipulovat nebo mě různě vydírala. Myslím, že by se to dalo nazvat i psychickým týráním. Zpočátku jsem se snažila, ale časem jsem přišla na to, že i když se mi náhodou podaří splnit všechny ty její nesmyslné a často téměř nemožné podmínky, stejně nikdy nedosáhnu toho, kvůli čemu jsem to dělala. Nedokážu se na ni zlobit, pořád je to máma. Nevěřím, že by byla zlá, myslím si, že to prostě jen jinak neuměla. Sama neměla jednoduché dětství. Dodnes to na mě občas zkouší, ale já jsem po tátovi rebel a jen tak se zlomit nedám. Všechno se to postupně obrací proti ní, brácha i já jsme s ní kontakty omezily na nezbytně nutné minimum – vlastně tam oba jezdíme jen kvůli tátovi. Je mi jí čím dál víc líto, ale nedokážu se s ní setkat bez pořádné dávky antidepresiv – po nich je mi všechno, co říká, naprosto jedno.

11. Neumím říkat NE. Místo toho se snažím hledat výmluvy. Mám pocit, že takto to má hodně lidí. Alespoň že jsem se už naučila říkat, co chci. To mi dlouho taky nešlo.

Jedenáct otázek od Eumenidas:

1. Podařilo se ti splnit letošní novoroční předsevzetí? A jaké?

   Novoroční předsevzetí si zásadně nedávám. Pokud něco chci, tak můžu začít kdykoliv a ne čekat až na nějaké konkrétní datum. Navíc na magii určitých dat nevěřím. To jen my lidé jsme se rozhodli, že zrovna v tento den začínáme počítat nový rok. Klidně to mohl být i kterýkoliv jiný den.

2. Máš nějakou fobii? Pokud ano, jakou?

   Oficiálně žádnou. Prakticky se nebojím asi ničeho. Samozřejmě se štítím pavouků, myší a jiné havěti, ale nebojím se jich. Jediná fóbie, kterou bych mohla mít, je ta sociální. Necítím se zrovna nejlíp mezi lidmi, zvlášť mezi cizími. A čím víc jich je, tím hůř...

3. Jmenuj své tři největší koníčky (né ty čtyřnohé)?

   Koníčků mám opravdu hodně, vybrat tři je obtížné. V každém období života se víc věnuju jen některým a ostatní jsou upozaděny. V tuto chvíli jsou to tedy háčkování, blogování a panenky Barbie.

4. Zpíváš si sama pro sebe, jen tak z chuti si zazpívat?

   Prakticky pořád. Znám stovky písní a téměř cokoliv, co dělám nebo zaslechnu mi vyvolá vzpomínku na nějakou písničku a já si ji začnu notovat. Mezi lidmi jen v hlavě, ale doma klidně nahlas. A občas tím týrám svou rodinu

5. Potkal tě někdy trapas, kterému se dnes směješ?

   Pár trapasů jsem zažila, ale rozhodně nejsou k smíchu. Raději nevzpomínat...

6. Zažila jsi někdy opravdový strach?

   Jelikož jsem si strachu užila dost v dětství, tak v dospělosti už to zvládám lépe. Ten opravdový o život někoho blízkého jsem ještě nezažila. Asi nejvíc jsem se bála, když jsem se asi v 16 vracela z kina a přestupovala jsem v Husovicích. Kdo znáte trošku Brno, víte že je to cikánská čtrvť. Já tam nikdy s cikány problém neměla. Byli pravda trošku hlučnější, ale ostatních si obvykle nevšímali. Zato jeden bílý postarší chlápek se se mnou dal na zastávce do řeči a vykládal mi, že ho zrovna pustili z vězení, kde byl, protože zabil manželku. To jsem se fakt bála a byla šťastná, když šalina přijela.

7. Vzpomeneš si na okamžik, kdy jsi byla nejšťastější?

   Napadá mě obligátní odpověď: Když se mi narodily děti. Tak to má asi každá žena. OK, tak zkusím vybrat něco jiného: Silvestr 2000 – to jsme měli s mým současným manželem první neoficiální rande. Jelikož jsme se oba krátce před Vánoci (shodou okolností oba na Mikuláše) rozešli se svými partnery, dohodli jsme se, že tento Silvestr strávíme spolu – jako staří přátelé. Oba na to dodnes vzpomínáme...

8. Jmenuj tři místa, kdes byla na dovolené a kde se ti nejvíc líbilo.

   To je hodně těžké, líbí se mi téměř všude. Na prvním místě bude nejspíš Český ráj, pak Dolní Morava a letošní Baťák. Tyhle tři místa jen tak něco netrumfne.

9. Jmenuj tři místa, kdes byla na dovolené a kde jsi byla otrávená, zklamaná, naštvaná.

   Tak takové místo neexistuje. Není to o místech, ale o lidech. Když jste někde s fajn lidmi, tak vám nic nemůže zkazit náladu. A s blbými lidmi bych dobrovolně svůj čas netrávila.

10. Lákají tě adrenalinové sporty? Pokud ano, které?

    Dříve ano, nyní ne. Z přibývajícími léty začínám dávat přednost pohodlí.

11. Jak by sis představovala dům snů?

    Já si nic představovat nemusím, já ho mám. Je to podobné jako s dovolenou. Pokud ten dům sdílíte s fajn lidmi, tak vám vůbec nevadí, že není dokonalý. V mém domě snů jsou všichni pohodoví, mají se rádi, pomáhají si, nehádají se...

To byla ta snažší část. A teď jedenáct otázek ode mě pro vás:

1. Kolik hodin denně v průměru spíš?

2. Co nejraději snídáš?

3. Co ti zaručeně zvedne náladu?

4. Čemu nikdy nedokážeš odolat?

5. Jak jsi přišel-a ke své blogové přezdívce? Znamená něco?

6. Posloucháš při psaní tohoto článku hudbu? Co ti zrovna teď hraje?

7. Kdy jsi naposledy dostal opravdický (neúřední) dopis? Případně chtěl bys ho dostat?

8. Dokázal jsi v dosavadním životě něco, na co jsi opravdu hrdý?

9. Častou otázkou bývá: Co by sis vzal-a na pustý ostrov. Já jsem se rozhodla tu otázku obrátit: Představ si, že máš možnost odjet někam do "ráje", do místa, kde ti dají naprosto všechno, na co si vzpomeneš. Má to ale podmínku, s sebou si smíš z domova vzít pouze jednu jedinou věc (tedy nic živého). Co by sis vzal-a?

10. Kdyby to bylo nutné, dokázal bys kvůli jídlu zabít nějaké zvíře?

11. Jaký zatím nesplněný sen máš?

Kdo chce, může se také proletět. V tom případě uvítám, když mi do komentáře vložíte odkaz na své články. A kdo létat nechce, nechť ignoruje.