A je to tady... Přišla práce, první výplata po dlouhé době a s nimi i zjištění, že jsem velká holka. Mám příjem, auto, v hlavě naprosto srovnané myšlenky, otázka ale nezní co všechno mám, nýbrž jestli bych dokázala postavit se všemu sama a čelem? Co kdyby mě osud postavil do prázdné místnosti se slovy teď se starej a dokaž svou nezávislost... 

Takže mě to nutí nad tím pořád přemýšlet, co kdybych se měla teď už osamostatnit i po stránce bydlení? Jistě, tolikrát denně mě napadá jak by se tenhle obraz vyjímal na mojí zdi, mojí vlastní zdi ve vlastním bytě, ale cesta k němu bude ještě dlouhá. Když pominu fakt, že jsme s mamkou prakticky samy a nemůžu jí jen tak opustit, protože brácha je skoro pořád v práci a prostě neumí vařit a starat se o domácnost, nastává otázka peněz a zkušeností. Je skvelé získávat zkušenosti za pochodu, ale nějaké do začátku jsou podle mého názoru docela nutnost. Snažím se všude možně okopírovat zvyky a různé rady do budoucna, ale stejně vím, že až přijde do tuhého, budu si to dělat podle svého.

Ale co třeba si zatím představit tu budoucnost? Tím, že konečně můžu přispívat na bydlení a dělat nákupy už se tak trošku posouvám dopředu. A už úplně vidím jak si budu muset sama hlídat co mi chybí, co musím opravit, o co se postarat, odesílat nájem a složenky... Uf, zní to docela děsivě, ale poslední dobou opravdu poznávám, že už bych toho byla skoro na 100% schopná (ale jen skoro). Každopádně už vidím jak si vymaluji, jak si sama vyberu barvy, které budou v budoucnu oživovat můj pohled pokaždé když se vrátím z práce domů. A nikdo mě nebude plísnit za ty ponožky na podlaze, což je moje specialita. Možná nastane čas, kdy si to řeknu sama, že jsem ale čuně a ať je koukám sebrat... 

Jenže s mým dosavadním příjmem bych mohla mít maximálně tak pokoj o ploše dvaceti metrů čtverečních, a to snad i přeháním, takže to moje naděje trošku zchladí při každé myšlence na to. A pokud se nechci po nocích tajně chodit koupat do kašny na náměstí, chtělo by to časem lépe placenou práci a taky nějakou tu kačku našetřenou... Ale naděje je tu pořád, bude pořád větší a větší a věřím, že jednoho dne si na toto jen vzpomenu ve vlastním domově, možná s nějakou tou kočkou a nebo dokonce přítelem... ;-) 

A do té doby mě tyhle myšlenky budou motivovat a držet nad vodou.