Dílo německého spisovatele má podtitul Indická báseň. Vypráví o pouti mladého muže Siddhárty za osvícením. Na své cestě se setkává s mnohými, nejvíce je ovlivněn Kamalou a Gautamou Buddhou, přesto všechno jej nic nemůže zadržet od hledání svého vlastního pochopení veškerých věcí. Kniha se čtě lehce pro její poutavý děj, ale přitom v sobě skrývá hlubokou moudrost.

"Zakusil jsem na svém těle a na své duši, že jsem velmi potřeboval hřích, potřeboval jsem rozkoš, potřeboval jsem honbu za majetkem, marnivost, a potřeboval jsem nejbídnějsší zoufalství, abych se naučil odporovat, abych se naučil milovat svět, abych jej už nesrovnával se světem, jaký bych si přál či namlouval, s dokonalostí, kterou jsem si vymyslel, nýbrž abych jej nechal takový, jaký je, a miloval jej a rád k němu vzhlížel."

"Dnes si myslím: tento kámen je kámen, je také zvíře, je také Bůh, je také Buddha, ctím a miluji jej ne proto, že se mohl stát kdysi tím nebo oním, nýbrž protože vším dávno a stále je. A právě proto, že se mi dnes a denně jeví jako kámen, právě proto jej miluji a vidím cenu a smysl v každé jeho žilce a jamce, ve žluti, v šedi, v tvrdosti, ve zvuku, který vydává, když na něj poklepu, v suchosti nebo vlhkosti jeho povrchu. Každý kámen je zvláštní a modlí se svým způsobem ÓM ( = dokonalost, naplnění), každý je Brahma,  zároveň je však ve stejné míře kamenem a právě to se mi líbí a zdá se mně úžasné a hodné nejvyšší úcty."

"Dávno již věděl, že ho nic nedělí od Gautamy, jehož nauku nemohl nicméně převzít. Ne, žádné učení nemohl převzít někdo, kdo skutečně hledá, někdo, kdo chce opravdu nalézat. Ale ten, kdo nalezl, mohl schvalovat každé učení, každou cestu, každý cíl, nic jej už nedělilo od všech tisíců jiných, jejichž život byl ve věčnosti a kteří dýchali božské."