Plakal. Po tvářích mu stékaly slzy a on, tak silný a statečný, tomu nedokázal zabránit. Ani nechtěl. Už nemohl. Proč taky. Všechno skončilo. Je po všem a nic už nemá cenu. Jeho život už není důležitý. Není nic, co by ho zvedlo ze země a utišilo jeho zoufalství. Skrze bolest ucítil neuvěřitelnou prázdnotu. Jinou, než do té doby poznal. Takovou, kterou nejde ničím zaplnit. Byly doby, kdy měl pocit, že může všechno a celý svět patří jen jemu. Nabízelo se mu tolik možností a on je bez váhání využíval. Chtěl všechno a nakonec to vždy dostal. Uměl překonávat překážky, možná i proto, že si je vlastně nepřipouštěl. Ale tohle nečekal, přestože si myslel, že je připravený na vše. Hluboko v hrudi cítil tupou bolest, která jej svírala a nedovolovala mu pořádně dýchat ani myslet. Svítilo slunce, ale on se třásl zimou. Neovládal své chvějící se paže a pro slzy přestal vidět. Chtěl se zasmát, jako by si myslel, že se mu uleví, ale z hrdla se mu ozval jen chrčivý zvuk. Zakryl si dlaněmi obličej a ten se ponořil do tmy. Necítil ho. Přestal mít v rukou cit a nemyslel na nic. Jen na to, jak moc jí miloval. Nikdy jí to neřekl.

/2009/