Viděla jsem je v televizi, dostala jsem se na koncert a šíleně jsem se zamilovala. Začala jsem se učit hrát na kytaru a psát si s mnoha lidmi. Nejdřív v Čechách a pak i po celé světě. Jednu dobu jsem si psala s dvaceti lidmi najednou. Bylo to šílené, ale krásné. Uvědomila jsem si, že to, co nedokážu vyslovit ústy, nemám problém napsat na papír. A tak jsem skrze dopisy našla spoustu přátel, kterým jsem se mohla svěřovat a oni zase mě. Věděli více, než jsem kdy někomu řekla. Sdíleli jsme radosti, bláznivé nápady i smutek. Naučila jsem se docela dobře anglicky (psala jsem desítky dopisů v angličtině a překládala si z angličtiny do češtiny všechny písničky). Po maturitě jsme nějak všichni s dopisy přestali a rozutekli se do opravdového života. Akorát včas na to, abych zjistila, že začínám vyhledávat společnost lidí více, než společnost knih a dopisů.

Vyrostla jsem s Kelly Family, pomohli mi najít sama sebe a být tím, v co věřím, následovat své srdce. Pomohli mi pochopit, že každý z nás je jedinečný a důležitý a že společně jsme silnější. Proplakala jsem pro ně mnoho slz a strávila hodně času neskutečným štěstím - tím, které je cítit v každé bunce těla a nedovolí myslet na nic jiného.

Roky plynou a mnohé se mění, protože každý z nás roste a vyvíjí se. Ale podstata naší velké lásky zůstává. Vzpomínám na všechny krásné večery plné jednoty tisíců lidí - zpívajících, tančících, smějících se či plačících slzy dojetí a štěstí, zapomínaje alespoň na chvíli na své problémy. To Kelly Family mi ukázali důležitost hudby v lidských životech.

Byla to jejich překrásná hudba, která mě naučila naslouchat.

Byly to jejich hluboké zářící oči, které nejdříve oslepily, ale potom otevřely ty mé.

Byly to jejich samtové hlasy, dlouhé vlasy vlající ve větru, vřelá srdce připravená dávat, jejich duše, smích i pláč. Byl to jejich život, který se stal mým.

Děkuji za to, že je stále můžu milovat.