..."Mezi mými čtyřmi těsnými stěnami se rozjasnilo, stěny se rozestoupily. Nejprve jsem tušil, potom jsem viděl a nakonec jsem poznal ony sice skryté, ale přesto zřejmé souvislosti mezi podružným a zásadním, mezi tělesným a duševním, mezi fyzickým a duchovním, mezi konečným a nekonečným... Celé noci jsem ležel a přemýšlel... Představoval jsem si, že jsem ztracenou lidskou duší, kterou nikdy nikdo nenajde, pokud se nenajde ona sama. K tomu nemůže dojít nahoře v Džinistanu, nýbrž jen tady dole v Ardistanu (místa z pohádky o Sitaře), při pozemském trápení, za utrpení lidstva...

Moje fantazie začala tomu, co jsem hledal, dávat tvar, aby to mohla uchopit a zachytit. Sídlilo to ve mně, žilo to ve mně. Avšak nejen tam, i mimo, všude, v každém jiném člověku i v lidském pokolení pojímaném úhrnem.

Tady ve mně vznikla moje Marah Durimeh, velká, nádherná duše lidstva, které jsem dal podobu milované babičky. Tady se poprvé vynořil můj Tatellah-Satah, onen tajuplný opatrovatel velké medicíny, s nímž se moji čtenáři seznámili v mé knize Vinnetouovi dědicové. A tady se zrodila také myšlenka Vinnetoua. Aby mi bylo správně rozuměno, - pouze myšlenka, nikoli on sám, kterého jsem nalezl až později..."

Karel May