"Existují pozemské pravdy a existují nebeské pravdy. Pozemské pravdy nám posyktuje věda, nebeské pravdy jsou nám zjevovány. Věda své pravdy dokazuje. Co tvrdí zjevení, považují vědci nanejvýš za věrohodné, nikoli však za dokázané. Taková nebeská pravda sestoupí na zemi po paprscích hvězd a obchází od domu k domu, klepá na dveře a žádá o vpuštění. Všude ji odmítají, protože by jí museli uvěřit, ale to lidé nechtějí, protože nemá učenou legitimaci. Tak chodí od vsi ke vsi, od města k městu, od země k zemi a nikde ji nevyslyší ani nepřijmou. Tu vystoupí po paprsku hvězd zpátky k nebi a vrátí se k tomu, od něhož vyšla. S pláčem se mu svěří se svým trápením. On se však schovívavě usměje a řekne: "Neplač! Vrať se na zem a zaklepej u toho, jehož dům jsi ještě nenavštívila, u básníka. Požádej ho, aby ti oblékl šat pohádky a pokus se pak o štěstí znovu!"  

Zjevení uposlechne. Básník jej s láskou přijme a ošatí. Zjevení pak znovu chodí od domu k domu jako pohádka, a tu vítají všude, kde zaťuká. Otevřou jí dveře i srdce. Nábožně naslouchají jejím slovům; věří jim. Prosí jí, aby zůstala, protože si ji všichni zamilují. Pohádka však musí dál, pořád dál, aby splnila, co jí bylo uloženo. Odejde však jen jako pohádka; jako pravda zůstane. A přestože ji není vidět, je tu a vládne až na věky.  

Tak, to je pohádka! Nikoli však pohádka pro děti, nýbrž pravá, opravdická pohádka - přes nenáročný, prostý šat ten nejvyšší a nejobtížnější ze všech básnických útvarů, jak odpovídá duši, která se v ní skrývá."

Karel May