Kdo četl předposlední díl románu Vinnetou, ví, že apačského náčelníka naprosto okouzlil zpěv, který slyšel od bílých osadníků, kterým spolu se svým bratrem Old Shatterhandem pomáhal v posledních dnech svého života v boji za spravedlnost. 

Když potom Vinnetou na hoře Hancock umíral, doprovázela ho na jeho poslední cestě právě tato píseň, kterou složil sám Karel May. Kompozice byla poprvé publikována v roce 1897. 

V dnešní době si ji můžeme poslechnout v podání různých sborů a orchestrů.

Přednáška Honzy Kotena na téma: Karel May a hudba (veVelkém Meziříčí, 25. února 2012, na vernisáži výstavy Karel May – století legendy) karel-may.majerco.net/stopy/reportaze-z-akci/2012-karel-may-stoleti- legendy/:

"I při povrchním čtení děl Karla Maye nelze přehlédnout, že má autor niterný vztah k hudbě. Všude narážíme na jeho znalosti nástrojů, nauky o harmonii a forem kompozice.

Že je May představitelem muzikálních lidí, to prozrazuje už tvar jeho hlavy, typický pro hudebníky – široké spánky a rozvinutá stavba uší. Ale hlavní důkaz jeho nadání najdeme přímo ve způsobu jeho psaní. Ten je neobyčejně plynulý, prost všech disharmonií, má rytmus, citovou vyrovnanost a často i vnitřní melodii, která čtenáře dojímá, okouzluje, ale co nejvíc – zvláštně ho k sobě připoutává. Proto se k jeho knihám tak rádi vracíme – nepotřebujeme číst stále dokola jeho příběhy, jen rádi vnitřním sluchem nasloucháme melodiím jeho slov a vět.

Lidi lze rozdělit na ty, co vidí a na ty, co slyší. May je velice všestranný, disponuje šíří smyslů a smyslového vnímání – ale přece se zdá, že ve svých představách, zejména ve svých nesčetných srovnáních a obrazových vyjádřeních těchto představ, upřednostňuje smysl pro hudbu. On je člověkem, který slyší. Konečně s odvoláním na svůj způsob psaní také sám ve své autobiografii říká, že to, co napsal, už předtím v sobě slyšel znít. Jeho cit pro zvuk slov a jejich skladbu je mimořádný – a díky některým skvělým překladům do češtiny ho můžeme celé roky oceňovat i my.

Že v sobě Old Shatterhand a Kara ben Nemsí spojuje všechny možné schopnosti a znalosti, zahaluje ho do kouzelného závoje půvabu. Není proto divu, že May vystupuje i jako znalec hudby a mistr, ovládající nejrůznější nástroje. Vzpomeňme jen na příhodu z Damašku, kdy May coby host bohatého obchodníka, předvádí s velkým úspěchem své umění hry na klavír. Obchodník získal klavír od Angličana, který mu k němu přidal i ladičku a poradil mu, že s ní má tlouci do kláves, aby ho nebolely ruce. May píše: "Jako chudý školák jsem často ladil klavíry, abych si vydělal drobné spropitné; nebylo tedy pro mě těžké uvést nástroj do přijatelného stavu." Pak přichází jedna z jeho nejbrilantnějších scén, kdy popisuje efekt, který vyvolal jeho valčík u vděčných posluchačů, včetně harémových dam, ukrytých za závěsem.

V ještě vyšší poloze umění se May ukazuje v jihoamerickém románu Na Rio de La plata. Zde pomůže z rozpaků varhaníkovi, který své věci moc nerozumí a sám odehraje na varhany celou mši.

Ve druhém dílu Satana a Jidáše nechává May ve chvilce autorské jankovitosti přijet do Drážďan svého přítele Vinnetoua. Ten ho v doprovodu Františka Vogela, bývalého žáka Mayova kapelníka, překvapuje při zkoušce pěveckého sboru, jehož prý byl May čestným členem. Apačský náčelník nyní až do půlnoci poslouchá hudební produkci, kterou mu nadšení zpěváci předvedli. Ve skutečnosti May byl členem pěveckého sboru. V jeho pozůstalosti se nachází celá řada věcí, které sám zkomponoval pro spolek Lyra v Hohenstein-Ernstthalu.

Každý čtenář Vinnetoua zná báseň Ave Maria, kterou May napsal a také zhudebnil. Tři sloky zazpívají umírajícímu náčelníkovi na jeho přání starý Hillmann a ostatní settleři, a to z kamenného výstupku, aby se melodie lépe nesla. Také z románu Vánoce se dozvídáme bližší podrobnosti o hudebním vyučování, které May ve svém mládí absolvoval.

Ale dál: s pohnutím čteme v Mayově autobiografii vyprávění o kantoru Strauchovi, o kterém mluví jako o člověku a umělci velkých kvalit, který nemá pochopení u své ženy. Tento kantor vyučoval malého, bezpochyby hudebně nadaného Maye hře na varhany, klavír a housle. Smyčec k nim zhotovil Mayův zručný otec. Vyučování bylo bezplatné. Zde si May protiřečí, neboť v románu Vánoce vypráví – snad aby dodal věci na významu – že za hodinu vyučování platil jeden tolar. To by ovšem v chudé krušnohorské tkalcovské vesnici bylo sotva možné. Takové hodiny houslí ve školní třídě a varhan v kostele dával kantor zadarmo. Avšak hodiny klavíru se musely odbývat u něj doma – a to jeho ženu zlobilo.

V čase seminárních studií a během krátké doby učitelování May své znalosti hudby ještě rozšířil a zdokonalil. Hnala ho vrozená touha po duševní činnosti, po básnění a komponování hudby. Ale vlastní hudební vzdělání dostal až ve vězení. Zde ho dozorce Göhler vzal do své dechové kapely a pověřuje ho hrou na lesní roh. Krátce nato ho ještě přizve katecheta Kochta, na něhož vděčně vzpomíná do konce života, také do kostelního sboru, kde dostává úctyhodný úkol – procházet hudební kusy a zpracovávat je podle možností vězeňské kapely. Úkol, který May díky svým dosavadním znalostem zvládal. Jeho výkonnost zde je udivující – vždyť musel plnit ještě svoji pracovní normu, od které nebyl pro svoji hudební činnost osvobozen. K tomu všemu ještě psal své první povídky. Tehdy si asi osvojil tu pracovitost, s níž později psal v šíleném tempu své kolportážní romány, týdně jeden sešit.

Později – už jako spisovatel na volné noze – měl potřebu téměř denně hrát na klavír. Nejčastěji hrál klidné a pomalé skladby především v mollových tóninách. Když hrával kompozice jiných autorů, velmi často se stávalo, že si po prvních taktech dovolil vlastní invenci a vydal se vlastní cestou. Rád hrával i na housle. V Jeruzalémě při jedné bohoslužbě ukázal, že umí hrát i na varhany. Jeho žena Klára o tom vypráví:

"Často jsem pozorovala, jak nádherně působí na Karla Maye hudba. Při vznešených tónech varhan se vždy ponořil do sebe a zapomněl na své okolí. V Jeruzalémě hrál v německém kostele na varhany a ještě přes zvuk nástroje s námi hovořil. Pak zahrál větu Bachovy fugy. Zapomněl na předepsanou linii a upadl do hudebního snu. Když ho něco vyrušilo, náhle hru ukončil a my viděli duchem nepřítomnou tvář se stopami slzí. Vrávoravě, jako by byl opilý, se zvedl a trvalo celé vteřiny, než se znovu vrátil do našeho všedního světa. Takový stav jsem u něj také často pozorovala, když pracoval."

May si v cizině příležitostně také vyráběl hudební nástroje sám, vlastníma rukama. Jednou si například pomohl dutou dýní. Vůbec nebyl nepraktický a v domě dělal mnohé ruční práce. Ve stáří miloval zejména práci na zahradě.

S obdivem stojíme před mnohostranností Mayova ducha. Nebyl sice průkopníkem či objevitelem v žádné oblasti vědy, ani v hudbě, a kdyby ho osud vedl po dráze hudebníka, pravděpodobně by po ní šel s odpovídající pracovitostí. Jeho kompozice nemají příliš vysokou cenu; jeho kontrapunkt je neškolený, občas se vloudí nějaká chyba. Je-li podstata hudby – podobně jako lyriky - v tom, že pocity člověka jsou utvářeny vždy nově omlazenými výrazovými prostředky, pak May není v oblasti hudby a lyriky nic víc, než řemeslník či amatér v tom dobrém slova smyslu. Nové výrazové prostředky nenašel ani v jazyce, ani v tónech."

Další Mayova píseň, kteou složil na Vánoce 1897:

Vergiss mich nicht! Ich steh im dunklen Land.                           Nezapomeň na mě! Stojím v temné zemi.
Führ mich zur Klarheit, Herr, an deiner Hand!                            Veď mě do čistoty, Pane, Tvou rukou!
Ich sehne mich nach deinem Licht;                                            Toužím poTvém světle;
Vergiss mich nicht, oh Herr, vergiss mich nicht!                         Nezapomeň na mě, ach Pane, nezapomeň na mě!

Vergiss mich nicht! Herr, hör mein Flehen an!                            Nezapomeň na mě! Pane, slyš moji prosbu!
Hinüber schaut mein Aug' nach Kanaan.                                    Mé oči hledí přes Kanaán. 
Gib mir, was dein Prophet verspricht!                                         Dej mi, co pravil Tvůj prorok!
Vergiss mich nicht, oh Herr, vergiss mich nicht!                         Nezapomeň na mě, ach Pane, nezapomeň na mě!

Vergiss mich nicht! Es winkt mir Zion schon.                              Nezapomeň na mě! Sion už mě vábí. 
Ich seh' den Himmelglanz um deinen Thron.                              Vidím nebeskou záři u Tvého trůnu
Wenn drob mein Aug' im Tode bricht,                                         Až se mé oči ve smrti zavřou,
Vergiss mich nicht, oh Herr, vergiss mich nicht!                          Nezapomeň na mě, ach Pane, nezapomeň na mě!

Ave Maria a Vergiß mich nicht jsou jedinými skladbami, které Karel May během svého života publikoval. Správci majetku Karla Maye však uchovávají dobrý tucet dalších písní a poezii...