Všichni máme strach. Všichni v sobě máme hněv a smutek. To je dané. Otázkou je, jak se svým strachem, hněvem a smutkem naložíme. Velkým krokem je už jejich přijetí a objevení.

Mylná - a bohužel i častá - je domněnka, že popřením či vyhýbáním se zdánlivě "negativním emocím" nalezneme zkratku k "pozitivním" pocitům štěstí a soucítění. Ke skutečné radosti a ke skutečnému soucítění nevede žádná cesta kromě té, která prochází všemi ostatními emocemi. Mnoho drahocenného času promarníme blouděním v závoji lži, obelháváním sebe i druhých, žijeme realitu, která je bez života. To nefunguje. Bez prožitku strachu, hněvu a smutku jsme schopni pouhé imitace radosti a soucítění v podobě falešné, přebujelé veselosti a sentimentu.

Stejně častým omylem je i to, že na cestě k osvícení a k sebeovládání je třeba "negativní" emoce ne-li přímo potlačit, pak přinejmenším transcendovat. Podle této teorie bychom se měli povýšit nad své základní instinkty a spočinout v klidné radosti a soucítění, protože je to naším přirozeným právem. Jsem ale přesvědčena, že taková transcendence má za výsledek pouze iluzívní vyrovnanost, která se rozplyne pod náporem prvního naléhavějšího životního problému. Máte-li v bezpečí svého klidného bytu dojem, že strach, hněv a smutek můžete transcendovat, pokuste se o to a svezte se nočním metrem z Manhattanu do Bronxu, zajděte si do jeruzalémského Muzea holocaustu nebo zkuste přespat v ulicích Kalkaty.

 ...musíme své emoce zbavit pout a nechat je plynout životem, abychom se báli toho, co nás skutečně ohrožuje, abychom pocítili hněv proti tomu, co skutečně narušuje naši integritu, abychom plakali, když skutečně trpíme, smáli se, když je nám opravdu dobře, a pečovali o druhé, když to skutečně potřebují. Pak se začneme dozvídat něco i o tom, jaká je láska. Protože láska je správně plynoucí emocionální energie. Je to úplný rejstřík emocí vyjádřených přiměřeně dané   situaci, v pravou chvíli, naplno a přímo.

Milující osoba je dítě, které dospělo.......     

         GabrielleRoth "Mapyextáze"