E.T.Seton po celý život obdivoval Indiány a v této knize shrnul své zkušenosti o způsobu jejich vidění světa a skutečného prožívání života. Jednoduše a přímo zde osvětluje jejich názory na různé věci, vysvětluje některé zvyky a především zdůrazňuje jejich spirituální stránku. Celek vede k zamyšlení se o naší (bílé) upadající civilizaci (kniha byla napsána r. 1937), ve které se lidé honí za nesmysly, věří něčemu, co si nedokáží obhájit a mluví jinak, než jak se pak chovají. Naopak vyzdvihuje indiánskou moudrost o důležitosti života v souladu s přírodou a  v úctě k ostatním.

Do knihy jsou vloženy citace připisované velikým indiánským osobnostem a je doplněna o příběhy, písně a modlitby.

Velice zajímavá je už část předmluvy..."Když byl rukopis dokončen, navštívil nás židovský rabín, vzdělaný učenec, který si jej přečetl a pravil: ´Ale vždyť to je judaismus!´ Tímto uznáním nás potěšil. Za několik týdnů prohlásili dva presbyteriánští duchovní z východních států: ´Toto přesně učí moderní presbyteriánská církev.´ Řeckokatolický arcibiskup nás ujistil, že je to ´čistý katolicismus, zbavený určitých rituálů a obřadů´. Jakýsi kvaker řekl, že právě toto káže jeho církev. Unitářský duchovní nazval tuto práci ´nejčistším emersonovským unitarismem´. A konečně jindy ná přesvědčoval jistý svobodný zednář, že to není nic jiného, než učení jeho řádu.

Zde je Indiánovo krédo:

1. JE JEDEN DUCH, STVOŘITEL A VLÁDCE VŠEHO, jemuž se zodpovídáme ze svých skutků. Je věčný, neviditelný, vševědoucí, všemohoucí, nezpochybnitelný. V Něm a Prostřednictvím Něho žijí a pohybují se všechny bytosti. Jemu přísluší veškerá úcta a oddanost, od Něho přichází vše dobré. Je naší povinností k Němu přistupovat s ústou. Jen modlitbou, obětování, šlechetným životem, poznáváním něho, kázní, postem a dlouhým bděním získáme jeho přízeň. Po poznání těchto věcí bude přijde jeho vedení. Je nezosobněný, a přece sám čas od času vstupuje do zvířat, mraků, deště hor, lidí či věcí nebo je podněcuje. Jemu je podřízeno mnoho menších duchů.

2. Ocitne-li se člověk na této zemi, PRVNÍ JEHO POVINNOSTÍ JE USILOVAT O DOSAŽENÍ DOKONALÉHO LIDSTVÍ. Znamená to, že má v sobě rozvíjet vše, co člověka utváří a snažit se prožít toto vše v přiměřené radosti. Musí spět k lidství cestami těla, mysli, ducha a služby. (srovnej: Lukáš II, 52: "A Ježíš prospíval na těle i na duchu a byl milý Bohu a lidem" - pozn. autora)

3. KDYŽ ČLOVĚK DOSÁHNE VYSOKÉHO LIDSTVÍ, MUSÍ TOTO ZASVĚTIT SLUŽBĚ LIDU. Jeho úkolem je především řádně zaopatřovat rodinu, statečně ji chránit, být laskavý a úslužný soused. Je na něm, aby byl stále připravený bránit svou rodinu, svůj tábor nebo kmen před nepřítelem.

4. LIDSKÁ DUŠE JE NESMRTELNÁ. Odkud přichází na tento svět nebo kam jde, když člověk umře, nikdo neví. Jakmile však přijde okamžik smrti, měl by si pamatovat, že jeho život bude pokračovat na onom světě. Snaha zjistit, co nás čeká v příštím životě, nemá význam. Neměl by smrt očekávat se strachem a obavami, s pokáním a pláčem nad věcmi, které nestihl udělat nebo dokončit. Měl by vytrvat v přesvědčení, že v pozemském životě učinil vše, co bylo v jeho silách, a že pro jeho další život bude rozhodující, jak se choval zde na zemi. A proto, ať zazpívá svou píseň smrti a odejde jako hrdina, který se vrací domů.