Je fascinující, jak je vše propojeno. Jak často si uvědomujeme, že se skládáme ze stejných částic jako okolní stromy a možná jsme vlastně kdysi byli skálou? Jak často myslíme na to, že vzduch, který dýcháme, prochází naším tělem v rámci věčného koloběhu už miliony let a že voda, kterou pijeme, se před chvílí vznášela vysoko v oblacích? 

Když ponořím ruce do proudu potoka a zavřu oči, za chvíli necítím, kde končí mé dlaně a mám pocit, že se vlní do dály. Když stojím na vrcholu kopce a okolo se prohání vítr, mám pocit, že se vznáším spolu s ním, protože zem pod mýma nohama ztrácí svůj význam. Někdy zkouším meditovat a v ten okamžik necítím své tělo, jen čisté vědomí, které se pokouší splynout s jiným.

Obdivujeme přírodu a říkáme, jak je moudrá. Kde se bere tato moudrost, vědomí sebe sama? Jak jednotlivé části země vědí, co se děje na jiných a podle toho se chovají? Jak to, že je vše vyvážené, když je něčeho moc, část zmizí, když je něčeho málo, rozšíří se to? Vše, co existuje má své vědomí a někde v místech, kam  momentálně nedohlédneme, se spojuje s vědomím ostatních. To je jednota veškeré existence, která pochází z jednoho zdroje.