Kateřina Tučková Žítkovské bohyně

Příběh o bohování z Bílých Karpat.  Autorka zručně střídá příběh hlavní hrdinky Dory s dokumenty nalezenými v archivech, s výpověďmi svědků a dobovými materiály. Možná i proto se román čte jako po másle. Jenže. Ať se prosím na mě nikdo nezlobí, postavy z Kopanic jsou pro mě neuvěřitelné. Ne tím, co prováděly, ale svým chováním a vyjadřováním. Pocházím z Valašska a prarodiče žili přibližně v době co Surmena.Rozhodně nemluvili obecnou češtinou a z úst jim neplynuly šroubovaná souvětí s postupně rozvitými přívlastky! Surmena i jiné postavy se vyjadřují jako vzdělané prvorepublikové dámy z Vinohrad. V místech, kde se nečetlo, nehrál rozhlas, kdy lidé k sobě přes kopce měli daleko. Nevěřím jim ani slovo. Proč autorka upustila od dialektu? Že by knihu četlo méněčtenářů? Nevím. Jak si ale vychutnat celkem zajímavý příběh, když při každé přímé řeči postav vesničanů krčíte nos a skřípe vám v uších?