"No a pak děda řekl, že nás dožene. Ale nedohnal. Potkali jsme ho až u slonů."
Koblížek líčil zážitky z výletu s dědou a babičkou. "No a ten pan Kovařík pak s paní Kovaříkovou a s námi šli až k tučňákům. A s dědou už nebyla legrace, protože se pořád bavil jenom s nima. A pak nám doma vyprávěl, že s tím pánem seděl v lavici a představ si, že babička ho vůbec neznala."
Babička se smála. "Jak bych ho mohla znát, když jsem dědu poznala až v tanečních?"

Jsem docela ráda, že už je tu zase mám. Zase to tu ožilo. I když přiznávám, že dny klidu jsem si užila.

Přerovnala jsem celou knihovnu, v tom mezičase. Všech milion knížek, které máme, jsem vyndala z polic a regálů, všechno vytřela, omyla, oprášila a knížku jednu po druhé jsem zase vrátila zpátky. V rukou jsem držela poklady, na které už jsem skoro zapomněla. Část dětských knížek jsem přesunula do dětských pokojů, jednu hromádku jsem si dala k posteli, že si ji musím důkladně prohlédnout. Některé knížky jsem četla jako dítě a najednou jsem dostala chuť si je přečíst znovu. Všimli jste si, že dětské knížky dovede člověk přečíst za pár minut? 

Měla jsem oblíbenou knížku, když jsem byla malá. Jmenuje se Kryštof a Karel, napsala ji Martina Drijverová a je o malém klukovi, který jde do ozdravovny. Magicky mě přitahovala, když jsem chodila na základku (někam do druhé, třetí třídy?). Teď na mě vybafla z haldičky. Vybavily se vzpomínky, já k ní zasedla a za chvíli přečetla. Magické kouzlo zmizelo, ale troška pocitů se vrátila. 

Ukázala jsem ji Koblížkovi, když se teď vrátil. Děda zajásal. "Tu jsem kupoval já - v Budějicích na náměstí! Tu si, Koblížku, přečteme společně, jo?" A tak teď sedí děda s Koblížkem v pokoji, čtou o Kryštofovi.

Babička sedí s holkama u stolu a navlékají korálky. Domluvily se totiž, že odpoledne budou princezny.

No a já jdu uvařit oběd, aby naše veličenstva (a princ s králem) neměla hlad. A vám přeju hezkou sobotu. Aspoň trochu - protože tady zase sněží... a je hnusně...