"Mamí, máme od toho kalendář?"
"Od čeho, Koblížko?"
"No od toho, až umžeme a zase se narodíme. Jako jak to půjde popožadě. Jestli budu první."

Sedíme u snídaně, chystáme se do škol, školek a prací a děti začaly filozofovat o kalendáři a o tom, kdo se kdy znovu narodí. Někdy do jejich hovorů zasahuji, někdy ne. Dneska jsem je nechala mluvit a nenápadně si dělala poznámky, abych vám taky mohla dětské filozofy trochu představit :)

"Koblížko, to nebudeš první, to bude zase popořadě jak to bylo. Nejdřív děda, pak babička, no a pak jak kdo umře, tak se zase narodí. Že jo, mami?"
"No to ne, já tam pšedběhnu a narodím se první. Budu princezna."
"Nemůžeš předbíhat, to tě zase pošlou nazpátek."
"Budu pšedbíhat opatrně, aby mě neviděli."
"Stejně tě uvidí - oni mají oči všude."
"Ale stejně budu princezna."

Zasáhla jsem do hovoru.
"A co když žádné příště nebude? Co když člověk umře a už se nenarodí?" ptala jsem se dětí.

"To ne, to tak není," odpověděla mi Koblížka.
"To je nesmysl, mami," odpověděl Koblížek.

Někdy mě z dětských řečí mrazí...