"Tak do tý smradlavý chaloupky já chodit kakat nebudu!" prohlásil Koblížek, když jsem mu ukázala kamarádčinu kadibudku. Na chaloupce uprostřed lesů a luk splachovací záchod nebyl. "Proč ne? Víš, jak budou děti ve školce koukat?" snažila jsem se ho nalákat na exotiku místa. "Bojím se, že tam spadnu. A nedá se tam dejchat." Koblížek ohrnul spodní ret a založil ruce v bok.

Pět dnů v přírodě mi opět dalo výchovnou lekci. Ó, díky, vynálezci, za luxus elektrické žárovky, splachovacího záchoda, tekoucí vody (teplé zejména), sprchy a spousty drobností, které si my rozmazlenci ani neuvědomujeme. Chaloupka je nově koupená, tudíž ještě moc neobyvatelná. Ale společnost tří ženských a sedmi dětí mě lákala natolik, že jsem pozvání neodmítla.

Přijela i kamarádka, která se provdala do Kanady. Její tříletý Malcolm byl narozdíl od Koblížka z kadibudky naprosto unešený. Vysedával tam dlouhé minuty, smrad mu zřejmě nevadil, případně se schovával za budku a přicházející strašil roztomilým "bu bu bu". Z kadibudky se rázem stala kadiBUBUdka. Pavlína své dítě nechala. "Ať si za budkou hraje, dyk tohle doma neuvidí! Myslím, že Jack (manžel) kadibudku taky v životě neviděl!"

Sbírali jsme v lese ostružiny, vařili jsme z nich nechutně kyselé čaje (ale děti výskaly radostí, co se dá všechno z lesních plodů uvařit), dětem jsme večer za svitu petrolejky četly pohádky z knížky, kterou prckové našli za trámem (znáte mimochodem pohádky Olgy Scheinpflugové? Je to větší drsárna než pohádky bratří Grimmů), chodili jsme na dlouhé procházky, váleli sudy, vařili na peci, hráli na schovávanou, no dobře jsme se měli.

A ještě něco: Chcete si postavit svoji vlastní kadibubudku? No přiznejte, kdy jste ji reálně viděli naposledy? Mrkněte na tenhle návod (z článku vede link na další, podrobný návod).