"Fandóóóó!" ozvalo se dneska ráno v naší ložnici.
Otevřela jsem oko a podívala jsem se ke dveřím. Dvě bosé tlapičky stály na prahu, zbytek těla byl zahalen v mém modrém obršátku.
"Co tu děláš, Koblížko?"
"Jdu za tebou, Fando."
"Já jsem Fanda?"
"Jo. Budu ti tak žíkat. Fando, odvedeš mě dneska do školky? Nebo pojedu s taťkou?"
Musela jsem vstát a nenápadně se zmocnit svého šátku za bratru patnáct set.

Celé ráno jsem fungovala jako Fanda. Nebránila jsem se. Přišlo mi to docela vtipné. Přemýšlela jsem, kde mohla přijít právě k Fandovi. Žádného Františka v rodině nemáme, poslední kluk toho jména se mnou chodil do školky (na karnevale byl vždycky převlečený za rytíře a na hlavě měl maminčin cedník).

Když jsme odcházely do školky, požádala jsem Koblížku, jestli by jméno Fanda nemohlo zůstat zavřené v našem bytě. Že bychom si na něj hrály zase až odpoledne. Nemohlo. Fanda šel s námi.

Přišly jsme do školky. Hned ve dveřích se paní učitelka dozvěděla, že dnes s námi jde "i Fanda, paní učitelko." Paní učitelka nechala otevřené dveře v domnění, že dědeček jde pomaleji a přijde za okamžik. Dveře jsem zavřela a vysvětlila paní učitelce celou situaci. Ani ona neznala žádného Fandu. Koblížka se se mnou rozloučila slovy "tak hezký den, Fando - a pšijď pro mě hodně pozdě, ať si stihnu pohrát!".

Zavolala jsem Koblihovi. "Říkej mi Fando, Josefe!" řekla jsem místo pozdravu a Koblih odvětil, že už bych pár dní odpočinku fakt potřebovala.