"A když budu poslouchat Vendulku a nikoho jiného, tak se mi splní pšání," oznamovala mi Koblížka cestou ze školky.
"A kdo ti to říkal?"
"No Vendulka pšece."

"A co by sis přála?" ptala jsem se po krátkém pokusu o vysvětlení, že to nemusí tak úplně fungovat.
"Koně. Krásnýho, živýho a aby uměl mluvit."
"Tak to nevím, Koblížko. Mám pocit, že to se ti asi nesplní."

Přicházíme k domu. Koblížka se pustí mé ruky a zkoumavě prohlíží okolí baráku. Dívá se pod lavičku, za garáž, obejde skleník. "Asi bude doma," šeptá si a v předsíni zouvá boty. Proběhne celým bytem a nakukuje i do trouby. Za záchod, do skříní, ke kotli, do koše na prádlo. Pod postele, stoly i pod gauč. Mluvící kůň nikde.

Na tváři čtyřletého škvrněte se objevily slzy.

Sedla si na židli, svěsila ramena a hlavičku dala tak nízko, jak jen mohla.
"A já jí poslouchala dneska celý den. A ona si to snad vymyslela nebo co.... protože jinak to není možný!"

Zklamání může mít různé podoby...