Ne, nelekněte se toho nadpisu. To byl momentální nápad, ani nevím, proč mě napad´. Mám dneska básnické střevo, básním, kudy chodím :) Teda ne že bych chodila hodně, motám se tu po bytě a snažím se probudit k aktivitě. To máte tak.

Na prospanou noc vcelku si budu muset ještě nějakej pátek počkat, Marka se budí po dvou až třech hodinách a dožaduje se jídla. Koblížka má zánět průdušek, Koblížek regulérní chřipajznu. Jen ta úplavice se nám naštěstí vyhýbá. Mokré nohavice měl včera večer Koblih, bo byl na služebce v Krkonoších a prej je tam fůra sněhu :)

Já šla spát v pět ráno a děti mě vzbudily v půl sedmé. Není tedy divu, že tenhle text nebude mít ani hlavu, ani patu. Ale cítím se provinile, že už jsem sem dlouho nic nenapsala. Tak jen, že ještě žiju a sbírám energii a sílu k nějakému hodnotnějšímu článku. Mám rozepsaný článek o holocaustu - a abych pravdu řekla, jestli se dneska v Praze bude při demonstracích dít něco obzvlášť hnusného (jako by nestačilo, že ti ultrapravicoví náckové mají tu drzost jít na manifestaci do židovské čtvrti), rozčílím se a článek bude dopsaný cobydup.

Koblížek už několik dní nebyl ve škole, takže se učíme doma. Paní učitelka má můj hluboký obdiv! Já se musím moc ovládat, abych nekřičela, nebyla sprostá nebo mu nedala na zadek. "A proč mám číst zrovna tohle? Já chci číst tohle! Nechci psát tolik řádků! Tohle S se mi docela povedlo, proč mi ho gumuješ? Matika mi jde dobře, proč mám pořád počítat?" Atd. atd. atd.

Takže asi takhle :) Doufám, že vy se máte líp!