"A když budu dospělá a budu bydlet někde jinde, stačí, když mi zavoláš a řekneš, jakou máš potíž. Já vezmu kouzelnou hůlku a přijedu k tobě. No a ta hůlka to všechno vyřeší," řekla mi Koblížka a před oči mi vrazila svou novou, příšernou, růžovou kouzelnou hůlku. Pak zmáčkla růžový knoflík. Kus plastu začal blikat a hrozná melodie zahájila hlasitou palbu. "To bude príma, viď?"

To bude príma. Nesnáším tyhle hračky. A přiznám se, že díky všem babičkám, tetičkám, kamarádkám atd. máme doma podobné hůlky čtyři. Všechny jsou kouzelné. Všechny jsou oblíbené. Všechny neuvěřitelně řvou a ve všech jsou snad nesmrtelné baterie.

"Budu tvoje kouzelná víla," špitla mi Koblížka do ucha. "Řekni, co si přeješ?" Přála jsem si, aby zapli proud, protože jsem se nutně potřebovala napojit s notebookem do sítě, abych odeslala nějaké velké soubory a baterie povážlivě docházela. Taky jsem měla v pračce prádlo a v myčce nádobí. A proud už nešel asi dvacet minut. "Ať zapojí proud, řekni hůlce," poradila jsem juniorce. Koblížka máchla tím obřím růžovým plastovým předmětem, ten začal hrát melodii a ... pak asi za minutu zapli proud. "Funugje to!" křičela Koblížka. "Jsem kouzelná víííííla!"

Kouzelná víla pak chodila po bytě a kouzlila všechno možné. Teď máme očarované kytky, abychom je nemuseli zalévat, máme očarované puclíky, aby se samy stavěly, máme očarované pokoje, aby se samy uklízely a máme očarovanou lednici, aby se tam pořád objevovaly čokoládové jogurty.

A jestli to bude fungovat, začnu mít ten růžový kus plastu doopravdy ráda :)