Přiznám se, že rozhovor s Tenisákem mi nevyšel. Měla jsem fůru práce, musela jsem odevzdat několik článků a po nocích jsem psala a psala. Tenisák, jehož blog zmizel, mi poslal tenhle vzkaz (prý: Hoď tam aspoň tenhle žvást - no celý Tenisák ;) ):

Bylo tomu tak již od počátků věků. To nutkání jít do samoty, zmizet a už se neukazovat. pryč od lidí, z tohoto světa. A na té poušti samoty, v tom tichu izolace, která člověka rozdrtí na nic, nechat odvát své jméno pouštním větrem. Pak nezbude nic, než jen touha uslyšet odpověď na volání,, kdo jsem A kam vede má cesta?"

Písek pouště a pouštní mráz, rozdrtí člověka na všechny zbytečnosti, všechna přáníčka, přání, i ty věci o kterých jsme si mysleli, že bez nich již nemůžeme žít. Ta děsná samota, strach z lidí, přetrhá všechny vazby s rodinou, přáteli, se vším. A z toho všeho nám zbyde pouze pocit, že jsme, že sice živoříme ale existujeme. A v tu chvíli, když se pokoušíte schovat před světem, dostaví se Váš anděl a řekne. ,, Na co si tady hraješ blbečku? Na co je ti to dobré? Máš štěstí, že již necítíš jak smrdíš Cha chaá!! A co tvůj bolavý hřbet? Máš popraskané rty a kůži na patách. Jsi blázen, masochista, takhle pitomě se mučit. Podívej se na sebe. Copak nevidíš, jaký jsi špinavý, zarostlý, smradlavý cvok? Co prosím tě tady v té pustině můžeš najít? Tady v té samotě? Kámen, písek nic" Ale já toho anděla neposlouchám, chci se ještě více schovat. Do ulity.

Možná, že to je jen takové žvatlání, možná, že jsem jen podvodníkem, který klame sám sebe, možná, že jsem plivátkem, kam si občas odchrchlává život. Možná, že jsem jen zrcadlem pravdy, možná, že jsem jen odpovědí na otázku, kterou si sám pokládám, možná, že jsem jen takovou zasunutou vzpomínkou. možná jsem jsem krysařem slov, zapískám a slova se sama jen hrnou v houfech. Možná, že jsem důkazem perverze, zkratem logického myšlení, možná, že jsem takovou fatou morgánou reality skryté v nesmyslnu, možná, že jsem lží, která je schopna plodit pravdu, možná, že jsem jen míčkem, s kterým si lidé pohazují a hrají si sním.

Slyším bzukot galaxií jako roj vyplašených včel, vnnímám samotu času, ke které jsem odsouzený. Strach z budoucnosti co se blíží. Co bude dál? A bude něco? Je čas relativní? Pocit prázdnoty bez konce, blízkost smrti. Mám dojem, že stačí zvednout prst a dotknout se nicoty, jsem jednou nohou tady, druhou v nicotě, nekonečném proudu času.
Stačí jen jedna nezvladnutelná chvilka, a strach nám vymaluje nějaké to, co kdyby, a smítko pochyb spustí to, čeho se bojíme nejvíc. Stačí,když se jenom jedna buňka zblázní, a další začnou tančit dance zkázy...