"Mami, jakej bude svět, až tu třeba nebude Zdeněk Svěrák?"

Otočila jsem se. Asi patnáctiletá holka se ptala své mámy. Stály před školou a četly noviny, ve kterých psali o smrti pana Vondrušky. Úplně jsem se té otázky lekla. A pak si řekla: No jo!  Ta holčina na to kápla.

A pak jsem se zeptala sama sebe. Jakej bude svět, až tu nebude ... (dosaďte si libovolné jméno) ???

Vzpomněla jsem si na slova pana Svěráka - mluvil v tom smyslu, že ve frontě před divadlem zaslechl slečnu říkat svému příteli: Musíme na ně chodit, dokud žijou. Často na tu větu myslím. I na to, jak to Zdeněk Svěrák říkal. Dokud žijou...

Čím to je, že se mě každá zpráva o smrti dotýká? Že se lekám, když články začínají slovem Zemřel/a... (všimněte si, že nadpisy těchto článků novináři nijak nepentličkují, prostě konstatují). Že beru spoustu lidí jako své přátele, i když jsem je třeba nikdy neviděla?

Nevím, jakej bude svět, až tu nebude pan Svěrák. Doufám, že to nebudu řešit v nejbližších třiceti letech :) Protože třeba pana Svěráka považuji za svého přítele (tak jsem troufalá). Já ho viděla mockrát, on mě nezná. Miluju jeho filozofii, humor, písničky, scénáře, nadhled, jiskru, kukuč i moudrost.  

Maminka té slečny na otázku Jakej bude svět, až tu třeba nebude Zdeněk Svěrák odpověděla: Bude to, jako kdyby ti umřel král, kterýho miluješ jako svýho tátu.

Líbila se mi ta odpověď. Neřekla bych to líp.

Važme si lidí, kteří jsou tu s námi...



                                                                                       psáno pro Erika. S láskou...