Keigi upozornil na vynikající rozhovor se Zdeňkem Mahlerem v Lidovkách. Přečetla jsem ho asi třikrát, vytiskla pro Kobliha, a přesto mi to nedalo a některé věty si uložím k sobě na blog, abych se k nim případně mohla vrátit. Kéž bychom měli víc Zdeňků Mahlerů!

Úryvky (kurzívou) jsou z tohoto rozhovoru (autor - Alena Plavcová):

Ve škole jsme se učili o Janu Nepomuckém jako zpovědníku královny Žofie. Pamatuji si, jak jsme hltali historku o tom, že neprozradil královnino tajemství o milenci, byl proto svázán, dán do pytle a hozen do Vltavy z Karlova mostu. V tom okamžiku se prý na obloze objevilo pět hvězd. Sochy Jana Nepomuka právě podle hvězd nad hlavou poznáte.
Zdeněk Mahler o Nepomuckém píše v rozhovoru toto:
Církevní historie je plná toho, čemu se říká pia fraus, zbožná lež. Například Jan Nepomucký byl prelát, notář u arcibiskupa. Nikdy nebyl zpovědníkem Žofie, který by trpěl za to, že neprozradil její zpovědní tajemství. Jeho jazyk, který se údajně našel v jeho lebce, podrobil antropologické analýze profesor Vlček, katolík!, a zjistil, že šlo o seschlý kousek mozkové hmoty. Ale bylo přání vřadit tento region, proslule kacířský, znovu do lůna církve. To vedlo k letitému úsilí Jana Nepomuckého blahořečit a svatořečit. Ve Vatikánu jsou účetní doklady, z nichž je patrné, jak nesmírně nákladný tenhle podnik byl. Celé to teátrum, to natesání stovek Nepomuků na každé české rozcestí a mostek. Mezi těmi různými položkami je taky jedna označená jako Discretiones, tedy diškrece. 180 tisíc zlatých! V podstatě fantastické dílo, z něhož by se dnešní PR agentury mohly jen učit.

Že je český národ silně ateický, se obecně říká. Já mám sice jiný názor, a i proto se mi líbila tahle pasáž:
Každý člověk se rodí se strachem ze smrti. Nám ta transcendentní dimenze nechybí. My si jen musíme sáhnout. My už totiž víme své. Vidíme pod slova, naučili jsme se číst mezi řádky. Nejsme náchylní k zjevením a zázrakům. A naše víra se obejde bez prostředníků, bez pana faráře, bez církve. Je to zvláštní zkušenost z násilné rekatolizace tady, kdy lidi došli k přesvědčení, že Bůh mluví cizím jazykem a drží s pány. Navíc – není divné, že si nikdo neklade otázku, proč je náboženství tak snadno zneužitelné? Jak to, že náboženská složka se vyskytuje všude tam, kde jsou krvavé uzly tohoto světa? V českém národě ale existuje ještě jeden jev, se kterým se nikde nesetkáte. My máme zvláštní sebemrskačský sklon. Tady prakticky nikdo neobstojí. Tady musí člověk minimálně ohluchnout, nebo ještě lépe umřít, aby byl vzat na milost. A nepsaný zákon našich dějin zní: Čím víc se někdo zaslouží o vlast, tím víc to musí odpykat. Například o Havlíčkovi, který prakticky skončil v 27 letech, se dnes říká: Měl fešáckej kriminál. Tuhle jsem dokonce viděl kresbu, jak hostinský od Elefanta jede na slonu, na tácu pečené kuře a lahev vína. A Havlíček tam stojí s lyžema: Pan redaktor si přijel do Alp zalyžovat.

O Češích a jejich povaze:
Poláci i Maďaři mají i v moderních dějinách svoji šlechtu. My ne. My, co se dá dělat, jsme v podstatě plebejského původu. Jsme z vesnických chalup. A se šlechtou jsme byli zbaveni i jejích vlastností. To plebejství, to je na jedné straně přikrčenost, často i nízkost, lstivost, nesebevědomí, sklon neustále si stěžovat, pěstování závisti, tedy vlastnosti, které vůbec nejsou oslnivé. Ale na druhé straně, díky plebejcům jsme přežili. A když žijete v těchto poměrech, nemůžete si dovolit patos a marnivost a monumentalitu, jste odsouzen dívat se na věci jakoby zdola. Ta úporná snaha přežít v elementárním smyslu, protože vás k tomu zavazuje grunt, vedla taky k tomu, že tohle etnikum nikdy nemělo zlomenou páteř. Reinhard Heydrich přišel na to, že česká páteř je pouze ohnutá, a jakmile uvolníš – švihne.

O vlastenectví:
Žijeme v éře rozleptání hodnot. Tuhle byl státní svátek, tak jdu do papírnictví, tam jsou ty pipiny. "Prosím vás, vlaječku." – "Nemáme, zkuste to v galanterii." V galanterii další pipina. "Nevedeme. Řekněte si ňákýmu tramvajákovi." Já se o tom zmínil v rozhlase a jedna stará paní z Brna mi ušila dvě vlaječky! Já je od tý doby vystavuju. A vystavuju se taky trapnosti, protože široko daleko to nikdo jiný nedělá. Ale americkej praporek je po 11. září zapíchnutej i v pudinku! Postmoderní éru lze také označit jako postdemokratickou. Protože my si na demokracii jenom hrajeme, ve skutečnosti rozhodují lidé, kteří vůbec nejsou voleni. Manageři, média...

O natáčení Amadea s Milošem Formanem:
A jednou Miloš přišel, že nás obsadí, že já budu dělat kardinála a Svitáček papeže. No tak jo. Na Barrandově nás oblíkli a takhle vymustrovaný nás vezli do Rytířského sálu ve Valdštejnu, kde se točila scéna papežské audience. Svitáček povídá: "Miloši, jak se mám tvářit?" – "No normálně, on ten papež byl prej debilní..." Dokonce nám to Miloš sám předehrával, měl takový to svý vytahaný tričko, nemělo to chybu. Sjeli jsme tu scénu, Miloš povídá: "Beautiful, once again," teda že ještě jednou. A propustil nás. My šli se Svitáčkem po schodech a já zneklidněně říkám: "Člověče, tady není něco v pořádku, Miloš to přece někdy jede třeba sedmnáctkrát. A nás už po dvou klapkách vyhodil." Svitáček mi povídá: "Chlapče, zvykni si na to, že jsme geniální." A jak jsme jeli v té volze zpátky na Barrandov, mně už odlehlo, tak povídám: "Hele, co kdybysme žehnali lidem?" Tak jsme jeli a žehnali, na křižovatce chlap vrazil do kandelábru, zkrátka sukces, jak říkávali ochotníci. Jenomže pak se ke mně doneslo, že Jan Pavel II., který byl právě na návštěvě v Polsku, přijel tajně někam na Mníšek vysvětit kostel.

O nenasytnosti:
Ano, jsme nasycení. Ale co dál? Nejen chlebem živ jest člověk. A jako nám chybí ideál, neuvědomujeme si ani to, co ohrožuje naši budoucnost. Fenomény se nebezpečně proměňují. Vezměte si třeba kult hvězd. Když tak jdete dějinami, tak na začátku je Bůh. A pak je to král, panovník, potom vojevůdci, pak geniální politici. A přijdou operní divy a film, takže hvězdami se stanou herečky. A pak to budou zpěvačky a pak už to budou i takzvaní Vyvolení. Peníze se staly z pomocníka cílem. Technika nám ulehčila život, jenomže už nám panuje. Růst přechází v bujení a rychlost nahrazuje cíl. Množství informací znemožňuje, aby se člověk soustředil na podstatné. Když se vám rozevře svět a nabídne roh hojnosti, mnozí to nezvládnou. A nákupní vozíky jsou čím dál větší, zdá se, že nejsme pořád s to se dosytit. Ale někdy se člověk dostane do situace, kdy takzvaně visí na tenké niti. Já se v téhle své existenciální tísni díval v noci z nemocničního okna a říkal si: Tam nahoře je tma a strašlivý mráz. A atomový pece. Nepředstavitelná plýtvavost. To všechno by v člověku mohlo vzbuzovat nihilistický pocit. Když sonda NASA fotografovala vesmírné objekty, najednou vidíte, jaká je to vlastně hrůza, ty divný tvary a barvy. A pak tu sondu otočili a podívali se, odkud vyletěla. A tam byla taková bělomodrá kulička. Zázrak. Já, který jsem už na konci, si často říkám: Proboha, o co se pořád tak nelidsky hádáme? Tenhle svět je nedokončený. Dějiny jsou otevřené. A člověk je nedokonalý. Může to stejně dobře zazdít, nebo se podílet na tom skvělým díle.


Nemám ve zvyku kopírovat na svém blogu cizí články. Ale tady mi to nedalo (to jen na omluvu).