Mám obrovský luxus v tom, že nic z toho co na sebe řeknu, nic z toho co se o mě lidi doví, mi nemůže ublížit. Mí přátelé tohle všechno ví, ví i víc. Můj manžel toho ví nejvíc. (navíc ani neumí česky, takže to nečte :-)
A jestli se jednoho krásného dne nějaký zaměstnavatel rozhodne mě nezaměstnat, kvůli něčemu co jsem o sobě napsala? Super. Ušetřili jsme si navzájem spoustu času.
Nezvolí mě do parlamentu? Super, nechci s lidma, který se mnou mají problém, mít nic společnýho.
Přestane mě zdravit sousedka Blažková? V pohodě, přežiju.
Odsoudíte mne vy? Ol rajt, mrzí mne to, ale nic s tím nenaděláme.
Jsem trochu idealista. Vidím internet jako takovou neuvěřitelně demokratickou pomůcku, jak si lidé mohou být navzájem blíž. Mohou, vůbec poprvé v historii, naprosto nefiltrovaně sdílet svoje životy. Zatím spolu nemáme možnost kolektivně "myslet", ale to taky jednou přijde. Tohle je první krůček.
Neumím to ještě úplně přesně definovat, ale internet a právě tahle možnost navzájem se "spojit" je revoluční nástroj, který člověka zásadně osvobozuje. V budoucnu bude například strašlivě obtížné někomu vnucovat, že homosexualita je nemoc, pokud se proflákne, že touhle "nemocí" trpí tak trošku většina z nás. Nějaká matka se doví, že není sama, kdo trpí pocitem viny z toho, že jedno své dítě miluje víc než to druhé. .... prostě dovíme se toho o sobě strašně moc, víc než z rozhovorů s přáteli (protože oni jsou obvykle zcela nereprezentativní vzorek populace), víc než z knížek....
A to mi přijde naprosto zásadní, důležité. Věřím-li tomu konceptu, chci být jeho součástí.
.............................................................................................................................