Dneska jsem strávila den se svými ex-přáteli. Potkala jsem je kdysi dávno v období bohémských večírků, pařbiček, volné lásky, experimentů i dalších bláznivin. A nakrátko jsem se do těch nádherných časů zase vrátila. A teď tu sedím, zpátky v realitě a v hlavě galymatyáš.



Dolila jsem vodu tulipánům, které mám na stole vedle počítače, Koblížkovi přikryla odkrytou nohu, pustila si Nerez a sedla k počítači s tím, že dneska doženu všechny resty a odevzdám články, které jsem slíbila. Ale myšlenky jsou pořád zpátky u dopoledne, v restauraci u oběda a v běhu odpoledními kalužemi.

Zase se mi vrátila ta stará Kobliha, která se nezabývala složenkami, voděním dětí do kroužků a teplými večeřemi pro Kobliha.
Vrátila se Kobliha, která čeká, až na ni vyjde řada na přečtení nové knížky.
Kobliha, která počítá drobné, aby jí zbyly aspoň na krabičku cigaret (poslední jsem típla zhruba před deseti lety).
Kobliha, která se směje tak nahlas, až se na ni ostatní v metru pohrdavě dívají.
Kobliha, která se ráno vzbudí vedle úplně cizího chlapa.
Kobliha, která protancuje celou noc a vůbec ji nebolí nohy.
Kobliha, která má přehled o divadelních premiérách a v knihovně ji mají za stálý exemplář.
Kobliha, která se nebojí říct to, co si myslí, i když ví, že si nabije hubu.
Kobliha, která má pocit, že musí něco v životě dokázat.

Byl to moc príma den. Jsem ráda, že jsem si mohla připomenout dávno zapomenuté pocity. Že jsem dneska zase řádila jak malá holka. Zase jsem se nahlas smála, nemyslela na složenky, nebyla jsem ta zodpovědná mamina a dala si aspoň symbolické pivo pro matky-kojičky. Sice se ráno zase probudím vedle Kobliha a Markétky, od rána budu poslouchat dětské hádky a rozumy, uvařím litry kakaa a upeču koláč, ale budu vědět, že někde tam vzadu ta stará Kobliha ještě je....


P.S. Fotka je pouze ilustrační. Ale líbila se mi...