Můj děda se narodil před první světovou válkou. Nemám na něj moc vzpomínek, přesto mi jedna utkvěla víc než ty ostatní. Můj děda totiž strašně smrkal. Teda ne že by smrkal nějak divně, ale když se vysmrkal do obrovského (byla jsem asi osmiletá Koblížka) látkového kapesníku, rozložil ho potom a vzorně složil do čtverečku. Ten strčil do kapsy. A mně se chtělo zvracet.

Látkových kapesníků máme asi deset. Plus nějaké dětské s obrázky. Papírových kapesníků máme několik balení. Plus nějaké vytahovací. Koblih nemá papírové kapesníky rád. Taky pořád nosí v kapse látkový. U mě je to naopak. Možná právě děda zapříčinil to, že se mi hnusí strkat nudle do kapes. Jednoduše se vysmrkám a kapesník vyhodím.

Zjistila jsem, že lidi se dělí na dvě skupiny: V první jsou ti, kteří odmítají smrkat do papíru. "Je to malý, hned se to roztrhne a bolí od toho nos!" Ve druhé ti, kteří odmítají smrkat do látky. "Je to hnusný, strkat holuby do kapsy a pak je prát. A bolí od toho nos!"

A tak se ukažte vy. Jak jste na tom? Kam smrkáte? Teď mě napadlo, že jsem do ankety nenapsala Rukáv (můj kolega z práce) a Umyvadlo (moje spolužačka ze základky).