Včera jsme šli ven. Dvě hodiny jsme se procházeli v listech, trhali šípky a sbírali "extra-ultra-mega-bomba-famózní" listy a pak jsme se vydali na hřiště. Pozorovat děti na hřišti mě pořád baví. Člověk se dozví spoustu věcí o lidech, kteří tam jsou. A přitom nemusí nikdo ani promluvit. Jako včera.

Pět kluků ve věku tak od 4 do 6 let běhalo po hřišti. Hráli si na déšť. Vyhazovali drobné kamínky do vzduchu a nechali je na sebe padat. Jejich dvě maminky seděly na lavičce a povídaly si. My byli kus dál, holky se houpaly na houpačce a Koblížek jezdil na lanovce. Nikdo jiný na hřišti nebyl (trochu jsem se divila, bylo fakt moc pěkně a hřiště je velké, na dobrém místě a taky byly asi tři hodiny odpoledne). Pozorovala jsem kluky a čekala, kdy se s kamínky přiblíží blíž k holkám a budu muset zasahovat. Ale asi mě viděli a báli se :)

Jedna z maminek zakřičela: "Přestaňte házet ty kameny!" Kluci se zastavili, koukli se na mámu, pak na sebe, odběhli o pár metrů dál a začali vyhazovat kameny znovu. Podívala jsem se na maminky. Jedna pokrčila rameny a pokračovaly v bavení. Kluci zkontrolovali situaci a když viděli, že mámy jsou v pohodě, házeli kamenů víc a víc. Pak to přišlo - a muselo to přijít, čekala jsem jen, kdy - jednoho z kluků kámen praštil do hlavy. Začal brečet a běžel k mamince. Dostal na zadek ("Neposloucháš, tady máš, abys nebrečel") - že to nemá logiku? Pro maminku asi má.

Hra na déšť přestala a já čekala, s čím se kluci zabaví teď. Nevypadali, že by se chtěli točit na kolotoči, lézt po horolezecké stěně nebo vyzkoušet nový hrad, který na hřiště přibyl asi před měsícem. Netrvalo dlouho a chlapci vymysleli novou zábavu. Kdo zvládne vyběhnout po klouzačce nahoru? Skoro všichni. Kdo to zvládne, když se na klouzačku budou sypat kamínky? Nikdo. Opakování je matka moudrosti, to kluci vědí :)

Koblížek mezitím opustil lanovku, protože na hřiště přišla spolužačka. Jedna z oblíbených spolužaček. Tak stáli u plůtku a povídali si. Koblížka s Markou se pořád houpaly - mají výdrž, dovedou se houpat i hodinu v kuse - a mně to nevadilo. Na hřiště nikdo další nepřišel a mě zajímalo, jak bude pokračovat dobrodružství u klouzačky.

Kluci si "hráli" čím dál hlasitěji. Když člověk hází kamínky na kovovou klouzačku, dělá to rachot. Když po těch kamínkách plnou parou vzhůru utíkají dětské botičky, taky to je slyšet. A maminky si tolik chtěly povídat. "Slezte z té klouzačky, takhle se tam neleze!" zavolala pro pořádek jedna maminka. Kluci slezli. Divila jsem se a pokradmu je pozorovala. Netrvalo to ani minutu a byli tam znovu. Maminka se rozčílila. "Ještě jednou - a jdeme domů!" Těšila jsem se na to JEŠTĚ JEDNOU, protože od jisté doby tahle varování nepoužívám (obvykle je totiž nedokážu splnit).

Koblížka prohlásila: "Ty kluci brzo odejdou, žíkala ta maminka, že JEŠTĚ JEDNOU. To oni nevydrží." Divila jsem se, jak v té rychlosti houpání může tak dobře pozorovat okolí.

Kluci se vrátili ke klouzačce a začali zase házet kamínky a lézt nahoru. "Žíkala jsem to, teď půjdou," oznámila mi dcerka a přestala se houpat. Čekala scénu.

Ta se ale nekonala. Maminka se podívala po klucích a řekla: "Něco jsem vám nařídila. Jestli si neumíte hrát na klouzačce, běžte do hradu. A za půl hodiny jdeme domů!" Koblížka byla zklamaná. "Nedodržuje sliby. Žíkala že půjdou a nejdou!" Měla pravdu.

Je fajn pozorovat, jak to mají děti a rodiče jinde. Člověk se pořád učí. Mám pocit, že děti jsou teď mí největší učitelé.