Vstala jsem z mrtvých. Aspoň mám ten pocit. Sinusoida mého stavu šplhá vzhůru. Dneska jsem byla venku. Padal sníh, bylo docela teplo a já šla pro Koblížku do školky. Po dlouhé době. "To je fajn, že vás vidíme, paní Kobliho," říkala paní učitelka. "Koblížka říkala, že jste teď lehavá." Koblížka ke mně přišla, objala mě kolem stehen a nahlas řekla: "Maminka je už chodivá. A bude i běhavá!" Pobavilo nás to. Běhavá jsem dost často - bohužel jen směrem k našemu záchodu. Většinou pár dní potom, co přijdu ze špitálu.

Šly jsme domů a cestou si Koblížka zpívala písničku Hastrmane, tatrmane. Někde v záhybech mozku jsem si vybavila, že jsem tu písničku někdy slyšela. Ještě že existuje Youtube. Tam je všechno :) Když jsem se do textu své druhorozené zaposlouchala pořádně, slyšela jsem, kterak zřetelně vyslovuje: Hastrmane, tatrmane - meloun!

"Co to zpíváš, Koblížko?"
"Tu písničku o melounu a vodníkovi."
"Tam je MELOU, ne MELOUN."
"Ale mně se tam líbí meloun - jako že jim maminka přinesla melouna a teď jim ho dává. To je přece logický, ne?"
Pokrčila jsem rameny. Logický to je :)