Poté, co Koblížek přišel ze školy, vykoupal se, smyl malůvky z těla, umyli jsme vlasy (veš ani jedna), vzali jsme kufr a zpátky před školu. Děti odpoledne odjížděly na školu v přírodě.

Nemám ráda loučení u autobusu. Nemám ráda to mávání. Vždycky si přeju, aby už ti malí hadi odjeli a byl klid. Ale bez mávání to nejde. A tak jsme stáli půl hodiny před školou, děti běhaly po chodníku, paní učitelka vybírala papíry s razítky, léky a vstřebávala informace od rodičů a menší sourozenci křičeli, prali se a chtěli jít domů.

Konečně přijel autobus. Pan řidič vypadal zkušeně, vyrovnaně a odevzdaně. Beze slova se chopil kufrů a skládal je dospod autobusu. Pak si šel sednout za volant a dal si hlavu do dlaní. Asi se na cestu opravdu těšil.

Já se naopak těším velmi. Na týden klidu, na týden bez vození na kroužky, psaní úkolů a přemlouvání, kdy má kdo jít spát.
A tak jsem Koblížkovi zamávala, on na mě z autobusu zakřičel: "Ahoj, měj se dobře!" a bylo to. Je tu božský klid...