Nikdy jsem nebyla na nic alergická (někdy jsem byla alergická na svého kolegu, ale nijak navenek se to neprojevovalo). Až letos. Smrkám, kejchám, teče mi z očí. Bolí mě hlava, cítím se mizerně. A začalo to tak nevinně. "Zajdeme si na večeři?" ptal se Koblih. Vzali jsme Koblížku a kočár s Markétkou a ve včerejším podvečerním pařáku jsme zasedli na zahrádku místní pizzerie. Přímo pod kvetoucí strom, který poskytoval aspoň trochu stínu. Bylo příjemně, povídali jsme, jedli jsme a pili.

"Proč brečíš?" nechápal Koblih, když jsme šli domů. "Co tě tak dojalo?" Dojal mě asi ten strom nebo kvetoucí keře nebo tráva nebo cojávímco. Každopádně celý večer jsem strávila s kapesníkem u nosu. U Forrest Gumpa, na kterého jsme se včera večer dívali, jsem smrkala v místech, které dojemné vůbec nebyly. Pak přišla strašná bouřka. Koblížka se vzbudila, bála se, Markétka byla vzbuzená už delší dobu, jak je jejím nočním zvykem.

A tak jsme si někdy v půl dvanácté udělali docela fajn povídací večer. S kapesníkem.

A já nevím, jak přežiju, jaké léky si mám vzít (můžu vůbec nějaké, když pořád kojím?), jestli už je ta moje alergie na věky věků a jestli tohle jaro vůbec přežiju. Hezkou neděli! A všem dětem hezký svátek!