Včera večer jsem byla sama doma. Tím myslím pouze s dětmi, bez Kobliha. A bylo to fajn. Uklidila jsem všechny hračky, povalující se plyšáky jsem nastrkala na polici, autíčka vyrovnala do skříňky a kostky naházela do beden. A pak jsem si otevřela flašku červenýho.

Přemýšlela jsem, co si mám pustit za hudbu. A tak nějak automaticky jsem sáhla po Nerezu. A vybavily se mi vzpomínky.

Bylo to v Městské knihovně někdy na začátku devadesátých letech. V první řadě seděla Bára Hrzánová, na pódiu Nerez se Zuzanou Navarovou... ta atmosféra se nedá popsat – bylo to uvolňující, magické a taky trochu tajemné – taková melancholie se tam vznášela nad námi... těžko se na to zapomíná a bohužel už se to nikdy nebude opakovat...

Pamatuju si na zprávu v novinách, když umřela Zuzana Navarová. Nechtěla jsem tomu uvěřit. TAK MLADÁ, ŠIKOVNÁ A BOHEM NADANÁ ŽENSKÁ? Musela jsem volat kamarádce, jestli se mi to nezdálo.

Nezdálo.

A tak si čas od času pustím tyhle staré Nerezácké desky, protože ty nové Sázavského a Vřešťála už mě tak neoslovují.

Vybrala jsem do mp3 ukázky kousek písničky, kterou mám obzvlášť ráda (jestli se mi ovšem podaří ji vložit). Další ukázky, pro ty z vás, kteří Nerez neznají, najdete na stránce www.nerez.sk.