Máme za sebou operaci. Respektive Markétka ji má za sebou. A zvládla to, holka jedna statečná, víc než dobře.

Už v těhotenství jsem věděla, že naše malé Koblížátko nebude úplně zdravé (ale to už jsem tady psala). A když se Markétka narodila, věděli jsme, že ji čeká operace. A ta proběhla minulý týden. Nemusím tady asi psát, že jsem se klepala jak ratlík, že ne? A že Koblih se klepal ještě víc, protože měl všechny informace z první ruky a navíc si umí spočítat jedna a jedna. Jenže chlapi to klepání nedávají tolik najevo. Takže já byla nervózní, pořád jsem mluvila o možném nebezpečí a riziku, zatímco Koblih byl nervózní někde uvnitř, o riziku nemluvil, přestože o něm věděl stokrát víc než já.

Minulý týden jsme se ubytovali v nemocnici. Starší děti hlídala babička s dědou, já ležela s naším prckem na pokoji a Koblih k nám chodil každou volnou chvilku. V úterý ráno nám Koblížečku uspali a odvezli v postýlce na sál. Já zůstala na chodbě a svírala jsem plyšového medvěda, kterého dostala Markétka předčasně k prvním narozeninám. Za hodinu a půl byla malá zpátky. Koblih se nekonečně dlouho (jak je ten čas relativní!) bavil s doktorem ve dveřích. Pak šel pomalým krokem ke mně.

Znáte ten pocit, že očima popoháníte toho druhého, aby mluvil rychleji? Tak přesně tak jsem se cítila já. Byl na nás zvláštní pohled. Já s medvědem v ruce, oči na manželově puse, on povídal svým klidným hlasem, díky kterému ho pacienti mají tak rádi, a já mohla vyskočit z kůže, protože mi připadalo, že mluví strašně pomalu. A pak to bylo jak z červené knihovny. Já se konečně rozbrečela a Koblih měl od mé řasenky úplně špinavý plášť.

Nebudu to protahovat. Markétka všechno zvládla na výbornou. Já mám slzy v očích i teď, když tohle píšu, protože mám pocit, že se snad do smrti nepřestanu radovat. A děkuju tomu nahoře, že máme uzdravené dítě, že dny po operaci probíhaly bez komplikací a že už můžeme být všichni spolu doma.

A že už zase budu psát častěji, protože když se u nás něco děje, blog jde stranou. A já teď musím zase dohnat všechny vaše články. Markétka tu vedle mě spinká v postýlce, ještě je trochu ovázaná, ale uvnitř už je úplně zdravá. A já už teď vím, že s ní budu moct chodit na cvičení, protože to její tělíčko zvládne, že bude moc plavat, běhat a skákat, že bude chodit do školy mezi zdravé děti, protože ona už je taky zdravá. Já vím, že to zní jako klišé, ale není nic důležitějšího.

Tak na sebe dávejte pozor a mějte pěkný den!