Tak jsem se tak letmo po dlouhé době koukla na statistiky a zjistila jsem, že můj blog o angličtině pomalu, ale jistě dohání v návštěvnosti Koblihu (některé dny předhání). Musím říct, že mě to příjemně překvapilo. Když jsem ho zakládala, neměla jsem ambice honit návštěvnost, nezaregistrovala jsem blog ani na Toplistu, ani jinde, a přesto si ho lidi našli (Pavel je prostě profík v nastavování svých stránek).

Angličtina moje děti naprosto pohltila. Koblížka se neustále ptá: Mamí, jak se jmenuje ... (dosaď libovolné slovo)? A já musím promptně vyslovit anglické pojmenování. Dneska jsem se zarazila u kaštanu (chestnut) a šišky (strobile), jinak si celkem vzpomínám. Koblížek má angličtinu ve škole, na kroužku a doma. Někdy se zapomene a v řeči plynule zařadí cizí slůvko. Překvapilo mě to včera večer. "Mamko, přečteš mi a fairy-tale?" zeptal se mě, když vylézal z vany. "Myslíš pohádku?" ptala jsem se. "A co jsem řekl?"

Těší mě to a jsem ráda, že děti jazyky baví. A vzpomínám si na svoje dětství s ruštinou a mládí s rodinou Prokopových (znáte Angličtinu pro jazykové školy?). Jak jsme se nazpaměť biflovali dlouhé sloupce slovíček. Paní profesorka Kadeřábková oznámila: "Zítra budete všichni umět nazpaměť článek o tom, jak jedou Prokopovi k babičce!" A já večer seděla nad učebnicí a zpaměti se učila fráze, kterým jsem vůbec nerozuměla. Pak odešla paní profesorka do zaslouženého důchodu (v angličtině byla o pár lekcí před námi, celý život učila ruštinu) a my na poslední gymplácký rok dostali mladou holku těsně po škole. Přestali jsme se učit zpaměti a začali jsme mluvit. Chytlo nás to všechny a všichni jsme se po roce neuvěřitelně rozmluvili. Doteď se s Hankou scházíme a v duchu si přejeme, aby naše děti měly podobné štěstí na Hanky a aby se jim vyhnuly paní profesorky Kadeřábkové...