"Dneska budu motýlek," prohlásila Koblížka v půl šesté ráno. "Můžeš mi svázat tyhle dva pošášky?" Rozlepila jsem jedno oko. Koblížka měla v ruce dva polštáře a bosá stála u mé postele. "To nejde, svázat dva polštářky. Motýlek dneska nebudeš. Jdi si ještě lehnout."

"Ale já dneska NUTNĚ POŠEBUJU být motýlek. Pošebuju létat z květu na květ!" Zdálo se mi to, nebo si opravdu dupla? Teď už neusnu, když mám vedle sebe řvoucí larvu. Rozlepila jsem i druhé oko. "Proč potřebuješ být motýlek? Z jakého květu na květ? Cos to zase slyšela?"
"Koblížek mi četl knížku."
"Teď, v noci?"
"Jo. Už je láno."
"Vy si v noci čtete knížky?"
"Jo."

Vylezla jsem z postele a došla do pokoje Koblížka. Tam byl vystavěn domeček z peřin, polštářů a dek a uvnitř ležel Koblížek s baterkou a knížkou. Místo po Koblížce bylo ještě teplé. "Co to tady děláte?"
"My si tady čteme."
"Teď, v noci?"
"Už je ráno."
"A jak dlouho už máte ráno?"
"Na budíku bylo 4:14."
"No to budeš ve škole opravdu co platnej. A co čtete?"
"Pohádky z louky. Koblížce se líbily obrázky. A je to docela dobrý."
"Hm."

V šest obě děti usnuly. Spaly do sedmi a na motýlka si naštěstí už nikdo nevzpomněl...