"A kde jsi ho nechal?" ptala jsem se důrazně Koblížka, když přišel ze školy.
"V šatně jsem si ho strčil do boty, jako v šatně, jako aby se mi neztratil. A pak jsme cvičili a když jsem tam pak přišel, tak už jsem ho tam jako neměl."
"Neříkej pořád to JAKO!"
"Dyk neříkám JAKO!"

Mobil jsme Koblížkovi koupili asi před měsícem. Ve třídě byl druhý poslední, který ho ještě neměl. Musím říct, že jsem ráda, že ho mám na příjmu, protože se hlásí, když dorazí na basket nebo když se zdrží s klukama před školou.

"Jedeme do školy!" zavelela jsem. Koblížek dostal hysterický záchvat. "Já nikam do školy nejdu. Já už ho hledal všude. Prostě tam není a já ho NEMÁM! Mě to strašně štve, ale koupím si nový ze svých peněz!" Já se ale odmítala smířit s tím, že přijdeme o mobil a budeme muset kupovat nový. "Tak tady zůstaň a pohlídej Koblížku!" vydala jsem další pokyn. Vzala jsem Margaretku, dala jí do kočárku a vydala se ke škole.

Na chodbě jsem potkala dvě uklízečky, opřené o smetáky, v družném hovoru. "A tak jsem mu řekla, ať si to pivo klidně naleje do záchoda, ale přede mnou už ho pít nebude!" "No tos mu řekla dobře, Maruš!" Nerada jsem je rušila, ale ne na dlouho. Na moji otázku, jestli ještě někde najdu paní učitelku, odpověděly hlasitým NE a pokračovaly v rozhovoru.

Paní učitelka ve sborovně opravdu nebyla. Nebyla ani ve třídě. V žádném kabinetu nebyla živá duše. Jen paní zástupkyně psala něco na počítači. Neznala jsem ji osobně, jen z doslechu. Že je to prý semetrika. No co. Telefon je telefon. Semetrika nesemetrika, slušně jsem se zeptala, jakou mám šanci najít mobil svého syna. Okamžitě se zvedla od počítače a šla si pro klíče od tělocvičny. Prohledala se mnou celou šatnu (telefon nikde), došla se mnou do místnosti, ve které bylo několik krabic se ztrátami a nálezy (našla jsem tam Koblížkovy cvičky, dokonce podepsané), prohledala kabinet učitelek (další krabice se ztrátami) a otevřela mi třídu. A tam byl. U paní učitelky na stole. Zřejmě ho měla připravený na zítřek, aby ho Koblížkovi dala. Ještě jsem na něj zavolala, abych paní "Semetrice" potvrdila, že je opravdu náš a pak už jen s díky opouštěla školu.

Jsem ráda, že jsem na paní Semetriku narazila. Protože neznám moc Nesemetrik, které by se mnou tak ochotně procházely celou školu.

Asi nemusím dodávat, že Koblížek měl obrovskou radost. A já taky :)