Zrušte pohřby, PROSÍM !
3. 10 2006 | 07.50
Jedné z mých velmi dobrých kamarádek umřel táta. Bylo mu něco málo přes padesát. Mladý chlap. Plný síly a života. Jeden z nejhodnějších chlapů, které znám. Pak si něco v jeho těle řeklo, že už tady nemá být. Že je čas jít. Někam jinam. A všechny tady nechat. Svou ženu. I své děti a svoje malá vnoučátka, se kterými si tak rád hrál a nosil jim modré z nebe.
Když jsem se to před týdnem dozvěděla, doslova jsem si sedla na zadek. A brečela tak, jako by to byl můj táta. On tak trochu byl. Když jsem byla malá, často jsem u nich spala a hrála jsem si. A tátu jako měla kamarádka, jsem si v duchu přála. Obdivovala jsem ho proto, jak si uměl hrát, jak si uměl povídat a jak všemu rozuměl. A to mi zůstalo až do dospělosti.
A pak najednou bác. Už tady není. Když jsem se pomalu začala smiřovat s touto skutečností, přestala viset na drátě s kamarádkou víc než několik hodin - zkrátka když už zbyla jen jizva, ne rána v srdíčku, byl tady pohřeb. Něco pro mě příšerně nervy drásajícího.
Spousty lidí v černém. Koblížku a Koblížka jsem nechala doma, kamarádčiny děti (zhruba stejně staré jako ty moje) se rozhlížely po hřbitově a hledaly veverky (na obřad nešly, byla tam hlídací teta). Kapesníky ven, mobily vypnout. A znova. Černá rakev zasypaná květinami. Obrovské věnce a spousta kytek. Plná místnost lidí. Hudba na přání nebožtíka. Žádné odrhovačky, moderní muzika. Vždyť to byl mladý chlap. A jizva se trhá. Znovu je tu rána. A chce se křičet: Proč musejí umírat tak skvělí lidé? Proč tu zůstávají ti parchanti?
Až umřu, nechci pohřeb. Nechci, aby se scházeli lidi a brečeli nad mou rakví. Nechci, aby kolem mých dětí prošlo tolik ubrečených lidí a vyjadřovalo soustrast. Musí to moc bolet...