Dostala jsem nápad. Trochu bláznivý, přiznávám. Mám chuť vyzkoušet si to už dlouho, ale teď jsem se konečně rozhodla. Berte to, prosím, jako experiment. Pokus. Pokus na vás, na čtenářích tohoto blogu :)

Chtěla bych společně s vámi sepsat novelu na pokračování. Já bych zadala kousek textu a pak bych vás nechala hlasovat, jak by měl příběh pokračovat. Nepředstavujte si, prosím, žádný literární skvost, jde mi spíš o zábavu a legraci :)

DÍL 1.

"A přineste ještě chlebíčky, budoucí matka musí jíst za dva!" halekal už mírně ovíněný doktor Hovorka. "A mně ty s lososem!" Ale Pavlínka už zavřela dveře a asi ho ani neslyšela. To víš, ty nádivo, tobě tak budu nosit lososové chlebíčky. Markéta odejde a já tu s tebou v celém oddělení zůstanu sama. Měla svou kolegyni ráda, i když by klidně Markétě mohla dělat mámu. Kdyby to tak naše Julča dotáhla tak daleko, pomyslela si, když rovnala na tác chlebíčky z krabice. Nakonec přibrala i čtyři lososové. Ať dědek vidí, že se snažím. Těch pár let do důchodu to nějak musím vydržet.

V největší kanceláři grafického studia se zatím všichni věnovali budoucí mamince. "A kdy se vrátíš, Markétko?" ptala se poněkud úlisným hlasem Jolana, která po Markétině židli pokukovala už několik let. "Jen si pěkně odpočiň, to víš, dítě potřebuje klidnou mámu, tyhle stresy by asi mateřství nesvědčily." Markéta si trochu cucla šampaňského (jenom malinko, ať si synáček zvyká) a změřila si Jolanu od hlavy až k patě. "Neboj, Jolano, myslím, že se zvládnu vrátit stejně rychle jako po porodu Kubíka." Jolana přestala žvýkat chlebíček. Pak si uvědomila, že příliš ztuhla a vrátila rty do širokého úsměvu. "Tak hlavně aby ti to vyšlo! Takže po šestinedělí tě máme zase zpátky. To se ani nemusíme loučit, ne?" Ale Markéta už vítala další kolegy, kteří se zdrželi obstaráním květinových darů.

"Tak jaká byla oslava?" ptal se Pavel, když přišla domů. "Docela to šlo. Vlastně to bylo jako vždycky. Jolana je naštvaná, že se chci vrátit do práce, Hovorka v šoku, protože bude muset začít něco dělat, Pavlínka brečela a dala mi vlastnoručně uháčkovanou dečku." Markéta si naučeným pohybem zula lodičky, odkopla je ke straně a šla do kuchyně pro největší vázu, co doma měli. Vložila do ní obrovskou kytici růží, kterou dostala od kolegů na rozloučenou. Sedla si do křesla a nohy dala na stůl. I v odborných příručkách četla, že má mít nohy nahoře. Prý proti striím a celulitidě. Vždycky si zakládala na své téměř dokonalé postavě.

Pavel si sedl na gauč a zálibně si prohlížel obří břicho své manželky. "Taky mám pro tebe překvapení, zlatíčko." Markétiny nohy byly najednou dole. Strie nestrie. "Jak se tváříš takhle, vždycky mám strach, co z tebe vypadne!" prohlásila budoucí matka vystrašeně (tenhle vystrašený tón její podřízení v práci neznali). "Tak povídej. Další vyhlídkový let? Víkend v Paříži? Teď, pár týdnů před porodem? Luxusní večeře na lodi? Co jsi pro mě vymyslel?" Opravdu se začala bát.

Pavel zůstal ledově klidný. "Koupil jsem chaloupku. No, spíš takový menší domek. V Broukově, padesát kilometrů od Prahy. Je tam krásně a dětem se tam určitě bude líbit. Jaký jsem?"

Jak by to mělo být dál? Hlasujte v anketě!

A ještě něco: Bude vás to vůbec bavit? Bude to vůbec někdo číst? *smajlík, který opravdu neví, jestli tenhle příspěvek vůbec měl napsat*