"Já do té díry nepolezu, smrdí to tam!" prohlásil Koblížek, když jsme se blížili k cíli. Navigace ukazovala přesně. Pod obrovským kořenem stromu ta keška měla být.

"Musíš tam vlézt!" zavelela Koblížka. "Seme šece najít poklad!" A dala ruce v bok.
"Když jsi tak chytrá, tak si tam vlez sama!"
"Nelezu nikam, kde to smedí!"
"Tak vidíš!"

A tak tam strčil ruku Koblih. Zašustilo to a už (rukou od jehličí a hlíny) táhl černý mikrotenový pytel. "Máme ji, máme ji!" křičely děti a věděly, že si to můžou dovolit, protože široko daleko nikdo nebyl. Byli jsme uprostřed lesa, jen kousek od velkého památného stromu.

Lovení geopokladů nás uchvátilo. Sice jich nemáme na kontě tisíce, ale blížíme se k další stovce a pořád nás to nepřestává bavit. Dostáváme se na místa, kam bychom sami od sebe asi nejeli, objevujeme neuvěřitelnosti v nám blízkém okolí, chodíme jak blázni s navigací a když někde jsme, pátráme, jestli v okolí není poklad. Cvoci.

Poprvé jsem o geocachingu slyšela v souvislosti s nějakou tragickou událostí. Mám pocit, že se nějaký "kačer" zřítil do lomu nebo pískovny nebo co to bylo. Zabil se. A já si tenkrát říkala, co to je za magory, že dobrovolně riskují život kvůli nějakým krabičkám. To jsem ještě nevěděla, že existují i krabičky méně nebezpečné, dokonce i pro malá káčátka vhodné.

Na serveru geocaching.com jsme registrovaní už několik let. Když to zprůměruju, jsme opravdu někde na konci - protože tenhle mor prorůstá do českých končin víc a víc. Vidím třeba lidi, kteří se zaregistrovali před měsícem a už mají na kontě několik desítek odlovených keší. Tak to my ne, prosím. Hezky v klídku - nejsme trhači rekordů.

Zážitků s keškami máme moc. Minulý týden jsme dokonce čekali v geofrontě.
"Podívej se na tyhle, ty ještě musíme pustit, byli tu před námi," sledovali jsme z lavičky pár mladých lidí. Slečna si pořád dokola upravovala ponožky v botách a on si četl v malém notýsku. Čekali, až rodinka vyjde z cestičky od potoka. "Těm to trvá, oni si snad čtou celý logbook," byl netrpělivý Koblížek. Za chvíli už ale rodina vycházela. Asi desetiletá holčička oznamovala velmi nahlas, že si to čůrání rozmyslela. Dvojice mládežníků se po sobě podívala a za chvilku vyrazila. My dělali, že svačíme (resp. jsme neskutečně dlouho uklízeli ubrousky od svačiny a prázdné láhve od pití). Mládež byla rychlá. Konečně jsme na cestičku mohli my. Navigaci jsme ani nepotřebovali, k pokladu vedla vyšlapaná "dálnice". Rychle zapsat, vyměnit pár drobností a pryč. Protože na lavičce seděly dvě holky a čekaly, až místo opustíme.

Dneska odpoledne máme v plánu KONEČNĚ najít keš, která si s námi hraje na schovávanou. Je to mikro, tzn. velikosti krabičky od filmu nebo tužky. Víme, že je někde mezi cihlami ve zdi. Jen jsme zatím neměli to štěstí ji najít. Snad se zadaří.

A co vy? Taky hledáte poklady? Překvapilo by mě, kdybyste řekli, že ne. Mám poslední dobou pocit, že celá tahle republika je jeden velký Geokačerov :)