"Proč nepíšeš každý den? Třeba každé ráno? Mohla bys mít jako motto blogu K ranní kávě Koblihu!" říkala mi do telefonu Katka, která právě objevila můj blog. "Jak jsem tě našla, tak jsem si sedla na prdel a četla a četla a četla. Ty vole, ty už jsi toho napsala!" Katka měla vždycky výstřední slovník. A vždycky strašně rychle mluvila. Dlouhonohá dlouhovlasá bruneta s modrýma očima, kterýma dostala každého chlapa, na kterého si zamanula. Teď nosí poštu na Praze 6.

S Katkou jsem chodila do školky. Pak jen vím, že se vyučila cukrářkou a odstěhovala se někam do Šárky. Přesto o ní okolí vždycky vyprávělo. Takže jsem věděla, že je rozvedená a má syna, že chodila s tím a s tím a s tím. A teď mi najednou volá. Docela mě to překvapilo, musím říct. Přestože jsme se nikdy moc nestýkaly, ani si nepamatuju, že bychom se nějak kontaktovaly během dětství, byla jsem ráda, že ji slyším. Už ve školce totiž vždycky vyčnívala z řady. Musela mít velké ŽLUTÉ sítko, byla vždycky první ve frontě na jídlo a NEMUSELA po obědě spát, protože její maminka byla doma a brávala si ji vždycky po o. Katku si zapamatoval každý. Jo, a už tenkrát mluvila sprostě :)

"Ty vole, řekli mi, že mám bejt na tý ambasádě kolem desátý. Že tam je nějaká sekretářka a ten velvyslanec že mi to jako musí podepsat. No to se ale nedá stihnout. Tak jsem jim řekla, že dřív než v poledne že mě tam nikdo neuvidí. A taky že ne. Chodím kolem půl jedný a už i ten blbej chlápek ví, že na mě prostě musí počkat, jinak ty svoje líbesbrífy nedostane a bude muset svou limuzínou až na poštu. No a dovedeš si představit takovýho papaláše NA POŠTĚ?" z telefonu se ozýval Katčin hlas s  rychlostí kulometu. Tupě jsem zírala před sebe, sluchátko dvacet centimetrů od ucha. "No, z tebe tam musí mít radost!" špitla jsem nesměle. "No to víš, že mají. Až mě naserou, nikdo mě tam víc neuvidí, to si piš!" Psala jsem si :)

Mluvila jsem s Katkou snad půl hodiny. Nakonec jsem si telefon dala na odposlech a položila ho na stůl. Když mluvila Katka, odtáhla jsem se na půl metru, když jsem mluvila já, přitiskla jsem se ke sluchátku :) Bylo to fajn, poklábosit s někým, kdo je váš úplný opak, koho jste léta neviděli a neslyšeli a kdo ve vašem blogu identifikoval spolužačku ze školky :)

A ještě jeden vtípek, který si prostě nemůžu odpustit:
Pepíček vzbudí v noci tatínka:
"Tatínku, já chci vidět slůňátka!"
"Teď ne, Pepíčku,teď se musí spinkat."
"Ale já chci vidět slůňátka!"
"Už jsem ti přece posledně říkal, že se to nesmí dělat."
"Ale já moc, moc chci! Když mi neukážeš slůňátka, tak řeknu mamince, že jsi na mě zlej!" "No tak tedy dobře. Ale naposled, je ti to jasný!?"
Otec jde k telefonu, vytočí číslo a povídá: "Dobrý den, tady plukovník Novák. Vyhlašte 3. rotě chemický poplach."

A na závěr pro Katku: Proč nepíšu každý den? Protože bych to nezvládla. Protože by to byly ještě větší bláboly než jsou to teď , protože by to nikoho nebavilo a protože nejsem robot. A koblihy by se stejně ke kafi přejedly...