Možná někdo z vás znáte příběh o dvou bratřích, kteří stavěli dům. Jeden na písku, jeden na skále. Asi si dovedete představit, jak jejich domky skončily po vichřici, která se přehnala krajem. Napadlo mě, že s našimi životy je to úplně stejné. Některé jsou postaveny na písku, některé na pevných základech. Ale o tom psát nechci. I když - trochu to souvisí s tím, co vám chci říct.

Měli jsme s Koblihem debatu o Ivetce, o tom, jak si představuje žít s námi po narození dítěte do cizího hnízda. Došlo i na křik a slzy. A já si povzdychla, proč zrovna já musím mít všechno tak složité. Proč si jen tak nemůžu proplouvat životem jako třeba Koblihův bratr. To je přímo učebnicová ukázka životního proplouvání. Je mu okolo pětatřiceti let, bydlí ve svém bytě v domě u rodičů, stálou přítelkyni nemá, práce střídá, nic neřeší, celé dny sedí u počítače nebo u televize, chodí s kamarády na pivko, s holkama do kina a dovolenou propije u kámošů po různých chatách.

Koblih se mě zeptal: "Ty bys fakt chtěla žít tako jako můj brácha?" A já mu musela dát za pravdu. Nechtěla. Jen mám pocit, že je nespravedlivé, že někdo si jde vyšlapanými cestičkami, obklopen jídlem od maminky a vystlán jejími láskyplnými polštářky. Zatímco já jdu poslední dobou bez polštářků, s jídlem, které si doma sama uklohním.

Nevím ale nakonec, co je lepší. Jestli jít zákrutami, stavět domy na skalách a prožít život sice s boulemi, ale zažít a muset vyřešit množství problémů, nebo jít po umetené cestičce, postavit domeček na písku a nechat se vláčet větrem a deštěm.

Zpátky k těm domům. Poslední dobou mám pocit, že celá společnost touží po nejjednodušší cestě, po domcích z písku a po ušetření námahy. Proč bychom měli doma vařit, když se můžeme stavit v McDonaldovi? Proč bychom měli sportovat, jíst zdravě a dbát na svoje zdraví, když v případě potřeby stačí dojít do špitálu, nechat se odoperovat a spravit některé součástky a jede se dál? Proč bychom se měli pachtit s pevnými základy a stavět kvalitní domy, když katalogové šablony vypadají taky dobře? Proč bychom měli chtít kvalitní oblečení, když trička od Vietnamců se taky dají nosit? Sice se rozpadnou, ale jsou levná a můžeme je kupovat pořád dokola. Proč bychom měli ctít nějaké vnitřní zákony, když nám stejně nehrozí prvoplánový trest? Proč bychom měli po silnicích jezdit opatrně a ohleduplně, když se nám za nějaký čas trestné body stejně smažou? Proč bychom se měli učit a vzdělávat, když můžeme kopat příkopy? Proč bychom si měli kupovat knížky a filmy, když si je můžeme jednoduše stáhnout z internetu?

Znám lidi, kteří se snaží plánovat vždy ty složitější cesty. Zrovna tak znám ty, kteří by si sice rádi vyšlapovali po umetených asfaltkách, ale život je vláčí trním a bodláčím a nic jim neulehčuje. Sebe řadím do skupiny těch, kteří si sice uvědomují, jak je potřeba mít pevné základy a občasným pohromám se nebrání, ale když je občas možnost ujít kousek po asfaltu, jdou. Stejně tak znám i lidi, kteří se drží silnice zuby nehty.

Teď právě se nacházím na cestě, která nemá asfaltu ani trochu. Jde do kopce, plná děr, kamenů a trní. Ty trny mají dokonce své jméno: Ivetka. Už se těším, až se zase dostanu na rovinu.