S dětmi se v posledních dnech nějak roztrhl pytel. Pavel je otec, Koblih taktéž. A mně se narodil nevlastní syn.

Přemýšlela jsem, jak mu budu pro blogové účely říkat. Sdělovat jméno se mi nechce, s Koblížky ho taky spojovat nebudu, nazvu ho prostě Iveťáček. Koblih se skutečnost, že je otcem, dozvěděl z esemesky. Ano, dal mi ji přečíst. Cituji: Ivetacek se narodil v patek 4. 9. Vazi 3200 g, meri 49 cm, maminka i nadherny chlapecek jsou v poradku. Máme to za sebou. Nebo před sebou?

"Pojedeš do porodnice?" ptala jsem se Kobliha.
"Nevím, asi ne."
"Stejně se tam zastavíš, vždyť to máš v baráku."
"Hm."

Týjo, nevím, jak se k tomu postavit. Ještě jsem nikdy nebyla nevlastní matka. Mám Ivetce gratulovat, že má dítě s mým manželem? Mám dělat, že se mě to netýká? Mám vyhlásit tabu na téma Iveťáček? Mám o něm říct dětem? Mám dělat, že neexistuje? Mám vůbec šanci něco dělat?

Celý víkend myslím na jediné. Jak vypadá? Je podobný Koblihovi? Má jeho oči? Nebo pusu? Nemám říct Koblihovi o fotku? (určitě ji má)

Je to divný období, co prožívám...