A tak jsme vyšli do druhého patra, odbočili kolem velké ozdobené borovice, prošli společenskou místností, ve které se několik dědečků a babiček dívalo na velkou plazmu a sledovalo vánoční pohádku, další chodbou až ke dveřím naší Haničky.
 

Vlastně pro mě byla Haničkou odjakživa. Nikdy jsem jí neříkala teto. Ani to moje vlastní teta není - je to prateta a ještě přes koleno, ale co na tom. Vždycky jsme měly pěkný vztah, bydlela nedaleko nás a já k ní často chodila rovnou ze školy, abych jí řekla, co je nového. Vždycky poslouchala. Sama vlastní děti neměla, žila poměrně osamoceně, ale pro mě měla vždycky aspoň bonbón nebo tatranku. A když věděla, že přijdu, upekla buchtu nebo bublaninu. Pak jsme si daly čaj a já povídala, čím mě naštvala Krupičková nebo že toho Petra ze třetí bé asi fakt miluju. V pubertě moje návštěvy ustávaly, měla jsem jiné zájmy než chodit za starou tetou. Ale kolem dvacátých narozenin jsem do starého domu začala zase chodit častěji. Pomohla jsem Haničce vytřít chodbu nebo schody, prohlížely jsme si černobílé fotky a četly ze starých dopisů. Bábovky jsem Haničce začala péct já a nosila jí bonbóny. Pak se její zdravotní stav zhoršil tak, že nemohla být v bytě sama a příbuzní zařídili místnost v krásném novém penzionu pro seniory.
 

"Myslíš, že k Haničce přijde taky Ježíšek?" ptala se mě Koblížka, když jsme vcházeli do příjemně zařízeného pokoje. Hanička loupala mandarinku a dívala se na pohádku.
"To víš, že sem přijde, děvečko moje zlatá," zaslechla teta naše malé štěstí. "Určitě mi něco přinese," zatelelila se stará paní a poposedla si na křesle. "Ráda vás vidím takhle pohromadě, Kobliho!"
Naše rodina obsadila pokoj a vnesla do něj život. Děti se začaly přetahovat, kdo si sedne do houpacího křesla, Markétka začala zkoumat mandarinky, které Hanička ještě nesnědla a Koblih šel zkusit "vyladit obraz", jak řekl.
"Trochu vám to pošteluju, ať na ty pohádky líp vidíte. A nechcete dát tu televizi blíž?" ptal se Haničky.
"Ale nech to tak, vidím docela dobře a zbytek si domyslím, stejně tyhle pohádky znám."
Pak se teta nahnula až k mému uchu a potichu mi zašeptala. "Nejvíc se těším na Tři oříšky. Půjdou na Štědrý večer, říkala sestra." Pak na mě mrkla, jako by mi sdělila nějaké obrtajemství.
"Já taky budu večer koukat," pošeptala jsem Haničce. "Počkej, podívám se, kdy to přesně je." Otevřela jsem program a zjistila, že na Nově začíná Popelka v osm.
"Zatrhni mi to tam, prosím tě, ať na to nezapomenu," shýbala se Hanička pro tužku. Podala jsem si ji a zaškrtla jsem pohádku v novinách. "Dej tam vykřičník, to neusnu."
Přikreslila jsem tam vykřičník.
"No tak teď nezapomenu."

 

Následovalo probírání všech příbuzných, situací, které se v domově odehrály, výčet zemřelých, nováčků, prudičů i hodných "sousedů". Děti už to omrzelo, tak je vzal Koblih ven a já z okna viděla, jak si hrají se psy, kteří k domu patřili. Já zatím poslouchala vyprávění Haničky. Přiznám se, že některé informace jsem hned vypouštěla. Dívala jsem se na starou paní a měla radost, že jsem s ní. Předala jsem jí i balíček, který jsme přinesli. Děti už jí své dárky daly hned mezi dveřmi. Obrázky a vlastní výtvory ji potěšily, měla jsem dojem. "Kam já si to jenom dám?" ptala se mě. "Proč mi to nosíš, Kobliho?" ptala se, ale měla radost z dárků, které jsme jí přinesli. "Škoda, že nemůžeš být s námi, Haničko," říkala jsem upřímně. Ale zdravotní stav to opravdu nedovoloval. Už se bohužel neobejde bez trvalé lékařské pomoci. "Tady je taky dobře, budeme mít rybu a salát. A taky určitě dostaneme dárek. A přijde paní majitelka, říkala to sestra. Vůbec je tu teď hodně lidí!"
 

 

Hanička měla pravdu. Když jsem asi po hodině odcházela, chodba byla plná návštěv. Většinou se zmateně rozhlíželi, kde by našli toho svého příbuzného. Ono se to přes celý dlouhý rok někdy špatně pamatuje.
 

 

Přála bych všem Haniččiným sousedům, aby si jejich příbuzní našli aspoň jednou dvakrát přes rok chvilku a do domova našli cestu. Je sice fajn měsíčně platit desetitisíce za péči, program i ubytování, ale návštěva by stařečky určitě moc potěšila. I když to není jednoduché v téhle uspěchané době, já vím. Ale vždycky si říkám: taky budeme staří. A budeme viset pohledem na dveřích. Kdy už se otevřou a přijde ten náš člověk. A nejen na Vánoce.