"Kobliho, ty už vůbec nejsi romantická," řekl mi Karel.
"Nezlob se, ale já nemám ráda romantiku. Nemám ráda kýče, nemám ráda unylé pohledy nad světlem svíček, ani vanu obloženou okvětními lístky. A dala bych si ten steak. Medium. A objednej láhev červenýho."
Večeři jsem si užila, i když jsme tam šli každý za jiným účelem. Já chtěla vidět dávného kamaráda a jemu se udělalo tak nějak smutno a hádejte, na koho si vzpomněl :)

Vyrostla jsem z romantiky. Jsem sarkastická, pragmatická, jízlivá (prý). Souhlasím. To jsem já.

Když mi bylo sedmnáct, s Karlem jsem měla nějaké techtle. I mechtle. Nosil mi domů růže a zdálky zdravil moji maminku. Taky mi kupoval banány v čokoládě. Ty já totiž můžu ve velkém i teď. Chodil se mnou na Navarovou, courali jsme se po Vyšehradě a měli jsme "svůj" strom ve Stromovce. Na poutích mi ve střelnicích vystřeloval papírové kytky, na plesech mě vedl při tangu (tancovat uměl senzačně) a v létě přikládal na oheň, abych si mohla opéct buřta. A vždycky, vždycky byl romantik. Pletl mi prstýnky z trávy, kupoval mi malá keramická srdíčka a psal mi dlouhé dopisy (mám je dodneška).

Pak se po Karlově boku objevila Kamila a já si trochu oddychla, protože i když jsem ho milovala, byl na mě - jak to říct - moc něžnej. Hodnej. Romantickej.

A já jsem pak zjistila, že nejsem na romantiky. Že mě nikdo neutáhne na růžové nudli, že na mě neplatí ťuťuňuňu. Že jsem po rozchodu s Karlem mohla konečně povolit ty obličejové svaly, které mi občas dělaly umělé úsměvy a uvědomila jsem si, že místo prstýnků z trávy mám radši pozvání na pivo :)

Karel se ozval po dlouhých letech. Sešli jsme se v hospůdce, objali se a myslím, že jsme oba měli ze setkání velkou radost. Dostala jsem kytici. Obrovskou kytici rudých růží. Nádhernou kytku. A pak jsme šli k zamluvenému stolu. A mně spadla čelist. Protože stůl vypadal jako v krematoriu, tolik tam bylo svíček. Hrála pomalá hudba, v malém salónku bylo přítmí - prostě scéna jak z romantického filmu. A já se začala... smát. Smála jsem se tak, jako už dlouho ne. Možná si obsluha myslela, že jsem nepříčetná, ale já si nemohla pomoct. Rozsvítila jsem světlo a sfoukla svíčky.

Pak jsem se uklidnila a vrátila se do reality. A pak mi Karel řekl větu, která je na začátku tohohle článku. A já zjistila, že má pravdu. Že jsem z romantiky navěky vyrostla. Bohudík :)

A co vy? Jak to máte s romantikou? :)