Jako bych to ani nebyla já. Nevím, co se děje, ale cítím, že potřebuju změnu. Nějakou OBRZMĚNU. Třeba se odstěhovat. Nebo totálně změnit práci. Nebo...

V minulých měsících jsem si víc než jindy uvědomila, jak žiju. Zní to jako fráze, já vím (a klišé nesnáším), ale jsem pořád s něčím nespokojená. Závidím lidem, kteří jsou sami se sebou i se svým životem spokojeni. Třeba Ilona. Má manžela, dvě děti, bydlí v domě s protivným tchánem. Chodí do práce, která ji sice nebaví, ale je ráda, že tam je a že si přinese každý měsíc domů dvojnásobek průměrného platu českého občana. Její manžel pracuje na stavbě. Každé léto jezdí do kempu v Chorvatsku, v zimě lyžovat do Rokytnice. V zimě na vesnické tancovačky a v létě k rybníku. Značka ideál. Je spokojená.

A já? Věčně brblám, že na tancovačku by mě nikdy nikdo nedostal, že do kempu bych nejela, že tchán by pořád otravoval a manžel ze stavby přinesl málo peněz. Teď přeháním, ale asi mi rozumíte. Nejsem spokojená s tím, co mám. Nevím, co bych chtěla. Jsem ráda, že jsem, ale mám intenzivní pocit, že život musím prožít NĚJAK LÍP (když už to vypadá, že jsem nad tou zákeřnou mrchou vyhrála). Mám pocit, že se nevěnuju dětem tak, jak bych měla, že nestíhám to, co bych měla a žiju tak nějak obyčejně...

Každý den teď chodím na pracovní servery. Přitom mám výbornou práci, můžu pracovat z domova, dělám to, co mě baví - ale cítím, že potřebuju dělat něco jiného. Jsem prostě nespokojená - a nemám k tomu žádný důvod.

Jak to mám udělat, abych byla jako Ilona? Abych byla ráda, že mám tři krásné děti, že mám práci, že jakžtakž držím pohromadě a že už mám docela dlouhé vlasy?! Proč neumím být spokojená?

Přitom jsem to tak nikdy neměla - jak říkám, přišlo to na mě celkem nedávno... a doufám, že to zase odejde. Protože je to někdy k zbláznění...