Začali jsme znovu. Nový školní rok, nová předsevzetí, nový začátek. Aspoň myslím.

Zjistila jsem, že jsem opotřebovaná. Ošoupaná jako stará deska - ta černá, víme? Přeskakuje, drhne, chvíli hraje a pak se páčka musí posunout i drážku dál, aby se písnička nezasekla a nehrála jak kolovrátek. V gramci to praská, skřípe a jehla jede nemilosrdně dál po černém vinylu, až dohraje až k prostřednímu kolečku, nadzvedne se a poslušně se vrátí zase na začátek. A pak se nandá nová deska a pohne se páčkou - jehla opatrně spadne na začátek a jede znovu.

Tím mým začátkem je letošní září. Změnili jsme dost věcí - lidi kolem sebe, školku a tak. Chyběly mi jiné pohledy - zajeté koleje člověka nikam nedovedou. Je to těžké vyjet z nich, ale pak má zase člověk pocit, že může jet, kam chce. Ten pocit se snažím mít uvnitř i venku - a dávat ho dál. Třeba dětem.

Není to lehký - ale co je?

Vypadá to u nás na další stěhování. Děti se těší. Stěhování je prej fajn, říkal Koblížek. Sice to bude jen o pár set metrů dál, ale je to vzrůšo. Nové pokoje, nová ulice, nové pohledy z oken, noví sousedi a nová zkušenost. Doufám, že se stěhuju naposledy... (kolikrát už jsem tohle říkala?)

Do ložnice si poprvé nedám manželskou postel - ale jenom jednu postýlku, tu svoji. A vedle postele si dám kytky. Velké květináče. Prej se to nemá, dávat do ložnice kytky. Prej berou vzduch. Mně vzduch neberou, mám je kolem sebe ráda a zjistila jsem, že jsem se snad naučila o ně starat tak, aby pár let přežily. Dřív jsem to neuměla a kytky mi umíraly.

Víc věcí teď kolem mě ožívá. I uvnitř. Pocity, nálady, emoce. Bulím jak malá holka, když vidím něco dojemného. Směju se u filmů a křičím, když mě něco naštve. A raduju se nahlas. A říkám lidem i to, co není vždycky fajn slyšet. A sobě to říkám taky. Trvalo mi to...

A teď si říkám, proč to sem vlastně všechno píšu. Vždyť to nemá hlavu ani patu. Ale vy mě znáte - a třeba si to nějak přeberete... nebo to třeba ani nebudete číst až do konce...

Teď mě napadlo - kam dal Koblih náš gramofon?