Nejdřív šla flaška, pak dlouhá ruka a pak Eva. "Nezlob se, Kobliho, ale něco bych potřebovala. Dáš si vínko?" Nedala jsem si. Evu jsem totiž nikdy neměla ráda. Nemám ráda alibistky.

Už ve školce Eva žalovala - že jsme si nevzali bačkůrky, že se na kolotoči nechceme střídat a že jsme si zase zabrali ty nejlepší bábovky. Je zajímavé, že některé zážitky zůstávají - třeba ty ze školky. Ve škole to Eva hrála na všechny strany. Chvíli kamarádila s jednou partou, pak zase s druhou, pak zase s tou první. Na gymplu se naše cesty rozešly. A pak si vzala spolužáka a začala se objevovat v "naší" partě. Nikdy neměla na nic názor, s každým souhlasila, neuměla se prosadit a všem přikyvovala. A pak mě naštvala tím, že začala spát s kamarády z party. Jejich manželkám pak přikyvovala, když si stěžovaly (tak, jak to ženské dělají) na své polovičky. Rozvedla jedno manželství a odstěhovala se. Pár let jsem ji neviděla. Až tenhle podzim.

"Co potřebuješ?" ptala jsem se. "Dlouho jsem tě neviděla."

A tak jsem se dozvěděla, že Eva potřebuje práci. Jakoukoli, ale aby brala aspoň 30 tisíc čistého. Usmála jsem se a nahlas zapochybovala, že bych jí mohla být nějak užitečná. O žádné práci nevím - navíc o poměrně dobře placené na to, že Eva vždycky pracovala jako vychovatelka v družině.

"Spočítala jsem si to. Chci se konečně osamostatnit a hledám někoho, kdo by mi pomohl." Paradoxy, říkala jsem si. Hledám někoho, kdo by mi pomohl být samostatná :)

Chvíli jsme spolu mluvily a když bylo jasné, že ze mě žádná pomoc nevypadne, Eva se rozloučila, vzala tu flašku :) a odešla. S úsměvem, který měla už tenkrát ve školce. "Tak ať se máš pořád dobře, Kobliho! A nic si z toho nedělej, žes mi nemohla pomoct. Fakt to neřeš!" ...

Jako by mi tu myšlenku vrazila do hlavy. Začala jsem to řešit. Říkala jsem si, že někteří jsou fakt splachovací. Pak jsem se dozvěděla, že flaška vína se objevila ještě u dvou mých kamarádek. Jen se ohřála a hned zase šla :)

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Poslední dobou mám štěstí na podobné příběhy. Jako před pár dny. Přišel mi e-mail, jestli bych nechtěla přenechat svůj "anglický blog". Pán psal, že "Co se týče převzetí blogu, tak pod tímto jsem si představoval, že by se blog v systému pise.cz přepsal na mě a dále bych ho spravoval sám. Jednak chci na internetu prezentovat výukové materiály na angličtinu pro děti a také tím pomoci propagovat jazykovou školu, kterou provozuje známá." Nechala jsem to bez odpovědi. Nějak nevím, co mám na to psát. Že si pán může založit svůj vlastní blog? Předpokládám, že to ví. Že tam sice už dlouho nic nového nepřibylo, ale tak to někdy bývá. Že tam chodí pravidelně pár desítek/stovek lidí denně? Na to, že se o blog moc nestarám, je to fajn - ale když by se tomu někdo chtěl věnovat, má řádově jinou čtenost a nemusí být na blogu. Nebo ne? Přemýšlím blbě? Běžně se píší podobné dotazy?

Co byste dělali vy? Dali byste "svůj" blog někomu, kdo by vám poslal e-mail? A hledali byste Evě práci? Nebo to prostě jen všechno moc řeším?!